Milovice: Soudružská objetí pod dohledem sovětských tanků | E15.cz

Milovice: Soudružská objetí pod dohledem sovětských tanků

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Byla to zvláštní doba, kdy půlka regionu jezdila ve svých autech na benzin levně koupený v Milovicích.

Téměř po třiadvaceti letech 24. června 1991 opustil poslední sovětský voják posádku Milovice. Jaké bylo soužití Čechů s okupanty, kterým se mělo povinně říkat bratři?

Posádkové město

Vojenská historie Milovic začíná v roce 1904, kdy tam rakouskouherské ministerstvo války zřídilo velkolepý výcvikový prostor. Přítomnost vojáků byla pro místní záruka vysokého životního standardu.

Jenže právě Milovice si před vpádem do Československa 21. srpna 1968 vybrala sovětská armáda jako velitelství své Centrální skupiny vojsk. V posledních letech okupace bylo v milovické posádce, v těsném sousedství městečka s dvanácti sty obyvatel, na osmdesát tisíc sovětských vojáků a rodinných příslušníků. A vodka tady tekla proudem.

Střet odlišných kultur

Zpočátku se Sověti v Milovicích chovali jako v kolonii. „I místní komunisté z toho byli zmatení,“ říká pamětník, major v záloze a bývalý místostarosta Milovic Aleš Kubeš. Vzpomíná, jak třeba v Milovicích nastal katastrofální nedostatek vody.

„Jejich vojáci často neměli základní civilizační návyky. Třeba všude nechávali téct vodu. Obecní vodárna to neutáhla, a tak Češi museli první dva roky přes noc chytat vodu do zásoby,“ popisuje Kubeš.

Na úklid noví sousedé moc nebyli. Většinou si ani nekupovali záclony, proto polepovali okna novinami. A s oblibou všechno natírali latexem. Když po čase nátěr popraskal, přišel další nátěr.

„Každý nový velitel měl svou oblíbenou barvu,“ říká pamětník Kubeš, který bydlel v obci v bytovkách pro důstojníky. Ze dne na den jeho sousedi začali mluvit rusky.

„V třípokojovém bytě zpravidla bydlely tři rodiny. Za nájem odevzdávali padesát korun měsíčně, včetně vody a energie. Na účtu koho ty směšné peníze končily, nikdo neví,“ říká Aleš Kubeš a dodává, že navzdory všemu si lidi na přítomnost Sovětů nakonec zvykli. „Nedá se žít v permanentním nepřátelství, to nebylo ani za Němců,“ vysvětluje Kubeš.

Za vodku cokoliv

Místo nepřátelství začalo kšeftování ve velkém. Sověti zejména toužili po vozech značky Volha. „To byla u nich prestižní záležitost,“ vzpomíná Kubeš, kterému jeden sovětský důstojník vyprávěl, že domů musejí jet vždy nejméně tři vozy pohromadě, aby je nikdo nepřepadl. V garáži jediná obrana před krádeží byla nechat auto do návratu z Československa zazdít.

Vojáci kupovali všechno ve velkém a místní lidé toho patřičně využívali. Hostinští zase do kasáren chodili kupovat lacinou vodku. Za ni naopak nebyl problém sehnat třeba tankový kulomet.

Každý den jezdil rychlík z Milovic do Moskvy naložený až po střechu krabicemi s nejrůznějším zbožím. Obchodovali všichni se vším. To potvrzuje i Tamara Jelínková, za svobodna Šatalovová, z ukrajinského Žitomiru. Přišla do Československa v roce 1980 jako kuchařka, provdala se a už tady zůstala.

„Prodávalo se všechno a nejen co teklo. Alkohol, nafta, uhlí, cement, železo, maso. Hlavně prodávali naši civilní zaměstnanci. Obyčejní vojáci pak dostali o to míň. V tom množství se to přece ztratilo. V kasárnách platil základní zákon - sežeň si, jak chceš,“ vzpomíná Jelínková.

Voják míň než člověk

Vojáci základní služby nesměli opustit kasárna, měsíční žold měli třicet korun a mnozí z nich spali jen v zemljankách vyhloubených v lesích. Jejich nadřízení jim kradli jídlo, oblečení i třeba zubní pastu. „Záklaďáci“ se domů často nepodívali dřív než za tři roky.

„Myslím, že v okolí Milovic bude dost dětí, jejichž otcové byli z posádky. To víte, spousta mladých kluků v produktivním věku,“ říká Jelínková. Sama si našla českého přítele, se kterým otěhotněla.

„Měli jsme přísný zákaz volného pohybu a v případě, že by někdo oznámil, že navazuji kontakt s Čechy, do čtyřiadvaceti hodin jsem jela s velkým flastrem domů,“ vzpomíná Jelínková.

Jenže měla štěstí. Otec nastávajícího manžela byl vysokým úředníkem na ministerstvu dopravy. „Pantáta zařídil protekci,“ popisuje svůj příběh Jelínková.

Jiný osud měl vojín Besenbajev. Ten se vloupal do Kubešovy garáže. Po dvou dnech pátrání ho objevila hlídka někde v Pečkách, jak spí v ukradeném voze. Aby nezapomněl na cíl cesty, tak si do volantu azbukou vyryl cílovou adresu. TOMSK SSSR.

„Byl jsem u soudu, kde vojín skutečně řekl, že chtěl domů do Tomsku. Když jsem přišel na druhé stání, vojín Besenbajev tam nebyl. Zmizel, neznámo kam,“ vzpomíná Kubeš.

Okupované město

Do kasáren vedly desítky tajných cestiček přes ploty a zahrady. Ovšem projít šlo pohodlně i hlavní bránou. Pokud nebyla poblíž nějaká šarže, strážný za cigarety nebo vodku vždycky přimhouřil oko. Cílem návštěv byly ruské sklady, kde se dalo levně koupit nebo vyhandlovat zboží. Stačilo znát prodavačku nebo skladnici.

„Nejhorší bylo, že Sověti rádi guljali,“ vzpomíná Kubeš. „To se vždycky sešlo pár chlapů, pili alkohol, hráli na harmoniku a hulákali dlouho do noci,“ vzpomíná pamětník.

Nebylo kde si stěžovat, i když místní národní výbor v souvislosti s nočními starty letadel zavedl v obci knihu stížností.

„Každý tam mohl napsat, co ho rušilo. Ale to bylo tak všechno. Nikdy se s tím nic nedělo. Myslím, že v té knize víc četla vojenská kontrarozvědka a StB,“ poznamenává Kubeš.

Horší to měli návštěvníci Milovic. Někdy v osmdesátých letech byly všechny příjezdové komunikace osázeny cedulemi s nápisem, že vjezd je povolený jen pro občany ČSSR žijící nebo pracující v tomto prostoru. Každý jiný byl zadržen. Pokud neměl povolení z nymburské veřejné bezpečnosti, tak ho čekaly vážné problémy.

„Všichni ti partajní tajemníci dobře věděli, že se tam krade, kšeftuje a šmelí. Jenže brali to jako úlitbu našim problémům. A tak nad tím věčně přivírali oči,“ soudí Kubeš, který tu dobu považuje za absurdní.

„Byla to skvělá doba. Na všechno byl zákon, každý věděl, co může a co nemůže. Byla jasná pravidla,“ předkládá zase svůj pohled na uplynulé roky Jelínková.

Zlaté české ručičky

Když v červnu 1991 opustil poslední sovětský voják Milovice, začali Češi rabovat.

„Každý důležitější objekt byl zaplombovaný a předaný v provozním stavu. Domy, které byly po jisté úpravě obyvatelné, se během pár let staly ruinami. Zloději autogenem odřezali i kovová zábradlí u schodišť, ze zdi vytrhali kilometry kabelů,“ vzpomíná Jelínková a nechvalnou etapu po odchodu Sovětů potvrzuje i Kubeš.

„Rabování se nevyhnulo ničemu. Umyvadla, záchodové mísy, ústřední topení. A co nešlo odnést, to vandalové rozbili,“ říká Kubeš.

Odjíždějící důstojníci si chtěli na poslední chvíli přivydělat a tak ochotně odepisovali úplně nové automobily, vojenský materiál. Češi nakupovali ve velkém. V té době se taxa za fingovaný sňatek s Češkou vyhoupla až na třicet tisíc korun.

Sověti do posledního dne nevěřili, že budou muset opustit Československo a tak jejich evakuace nakonec vypadala, jako když ujíždějí komedianti. Zanechali po sobě stovky prázdných domů, které stále dělají milovické radnici vrásky.

„Ty domy, zejména na Božím Daru, byly už tehdy hodně špatné a dnes jsou o téměř dvacet let v ještě horším stavu,“ říká starosta Milovic Milan Kraus.

Kraj problémy nepálí

Milovice se sice rozrostly na devět tisíc obyvatel, ale starosta Kraus přesto na uplynulých dvaceti předlistopadových letech nic pozitivního nevidí.

„Nejvíc mi vadí, jak se naložilo s tím ohromným majetkem. Pak také, že na řadu nemovitostí nemůžeme dosáhnout. Dnes patří Středočeskému kraji a toho problémy Milovic moc nepálí,“ tvrdí starosta Kraus.

Navzdory tomu nejen na radnici všichni věří, že Milovice jednou budou příjemným místem pro život.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.