Má rád trochu adrenalinu, sporty, při kterých lechtá v břiše. Zkusil kaňoning nebo rafting, nejvíc ale propadl kouzlu hor. Byl v Nepálu, v Peru, v Africe. Dorazil do Himálaje, Alp, na Ararat.
„Ale nevím, jestli nebudete z mého vyprávění zklamaní,“ upozorňoval před rozhovorem dvaasedmdesátiletý Josef Veselý ze Sezimova Ústí. Obavy měl zbytečné.
Doslechla jsem se, že jste vylezl na Kilimandžáro. To je samo o sobě zajímavé, ne?
Ale vždyť já skončil pod vrcholem. Vyšel jsem přes 5 500 metrů. Potřeboval bych asi víc času, měli jsme pět dní.
Na webu píšou, že průměr je šest dnů a denně tam jde osmapadesát turistů. O věku nemluví, vám v tu dobu bylo sedmdesát.
Dal jsem si to k narozeninám. Stejně jako seskok padákem v tandemu ze čtyř tisíc metrů. Ale na Kilimandžáro jde hodně lidí, i když podle mě tak dvě třetiny na vrchol nedorazí. Z nás čtyř tam vyšel jeden. Člověk nestíhá s dýcháním, nohama.
To se rozhodnete a jedete? Co příprava?
Nemůžu být lenoch, v létě chodíme pěší pochody, v zimě na běžkách, ale speciální přípravu nemám. Na místě je potřeba aklimatizace. Nejlepší je někam vyjít, pak kus sestoupit a tam přespat.
Co člověk potřebuje na cestu na Kilimandžáro?
Nic jsme neměli domluvené. Našli jsme hotel ve městě. Všude je spousta nabídek. Každý, kdo vidí bílou tvář, si říká, že bude mít určitě zájem o safari nebo o Kilimandžáro, nebo o obojí, jako my.
A průvodce dostanete?
Ano. Nejdřív pro nás přijelo auto s pomocníky. Na nás čtyři jich bylo asi osm. Dojeli jsme do základního tábora. To je ve výšce okolo 1700 metrů. Pak každý den ujdete jen kousek. Výškový rozdíl je od 1200 metrů, někdy i míň.
To bude asi dost náročné.
Denně jdete tak šest hodin. Bez bagáže, tu obstarávají průvodci. Starají se i o jídlo.
Co se vaří na nejvyšší africké hoře?
Párečky, čočka, polévky, zelenina. Kuchař byl výborný. Servis byl ale tak nepřiměřený, že mi ani nechutnalo. Bylo toho hodně. Mají to na talířkách, i s příborem.
Když jste Hemingwayův bílý vrcholek neviděl, kde jinde se vám zadařilo?
Píšu si seznam výjezdů. Před revolucí to bylo po Tatrách, pak jsme začali cestovat po světě. Alpy, Himálaj, Turecko, Írán. Zdolal jsem asi deset čtyřtisícovek a tři pětitisícovky i s pokusem o Kilimandžáro. Ale mám taky nezdary. Třeba Mont Blanc. Ten nám zhatilo počasí.
A ten největší horolezecký úspěch?
Nejvyšší zdolaný kopec v Íránu, 5670 metrů. To byl zážitek. Všichni mi tleskali, ale protože jsem byl nejstarší. I když to nebylo náročné. Lezení je taky můj koníček. S kamarády jsme lezli feratu (zajištěnou cestu, pozn. red.) Seewand u Dachsteinu. Má převýšení 1100 metrů. To byl taky úspěch.
Koukám, že máte samé adrenalinové koníčky.
Ještě rafting a kaňoning. No, je to takové lechtivé, když máte v neoprenu s podsedačkou sjíždět třeba patnáctimetrový úsek a ono skoro víc padáte než sjíždíte. Byl jsem ve Slovinsku. Na raftech pak dvakrát, ve Slovinsku a ve Švýcarsku.
Už vám šlo někdy tak říkajíc „o kejhák“?
Když jsme měli přejít k sedlu a dojít k místu, odkud je vidět základní tábor Mount Everestu. Prostydl jsem. Po cestě pršelo, pak i sněžilo. Došli jsme do výšky 4100 a dlouho nemohli najít ve vesnici ubytování. Dostal jsem kašel. Pak už to možná byla horská nemoc. Vrátili se se mnou do asi 3000 metrů do osady a tam jsem se zotavil. Oni šli nahoru. Skoro půl zájezdu jsem byl odkázaný sám na sebe i se svou chatrnou angličtinou.
A léky?
Ty jsem měl u sebe od naší výpravy. Nasadil jsem silná antibiotika a byl jsem docela rychle fit. Předtím mě museli dolů snášet. Jakmile jsem popošel, okamžitě jsem se zadýchal. Byl to prý jistě zápal plic.
Máte nějaký cíl, kam příště?
Sen každého horolezce je Materhorn. To už ale nepůjde, s tím jsem se smířil. Po Kilimandžáru už jsem od horolezení trochu upustil. Hrozně by mě lákal řecký Olymp. Také jsem o tom četl. I z hlediska historie. Řecko je moje srdeční záležitost. Pak ještě cestovatelsky Austrálie a Nový Zéland. Příští rok chci jet do Provence.
