Mimozemšťan ve vlaku
Z osobní statistiky mi vyplývá, že sedmdesát procent jízd vlakem se mi vždy spojí s nějakým nezapomenutelným zážitkem. Nejčastěji je to výluka. Různé přesedání do starých autobusů mne už nepřekvapí. Posledně se dokonce stala vtipná příhoda.
Dojeli jsme před nádraží a řidič náhradní autobus zaparkoval u chodníku. Chtěl otevřít dveře a ty se mu zadřely v jedné čtvrtině o obrubník. Nemohl odjet, protože by je utrhl, a vystoupit jsme také skulinou nemohli. Vysvobodili nás až přivolaní nádražáci. Naštěstí na nás čekal vlak, kterým jsme měli pokračovat.
Nezapomenutelná jízda byla také před pěti lety s kočárkem. Z dřívějška jsem si pamatovala, že kočárky, kola a jiné objemné věci se vozívaly v předním vagonu. Byl tam prostor a sídlo vlakvedoucího. S důvěrou jsem si naplánovala cestu vlakem. Že bude všechno jinak, jsem začala tušit už u pokladny, když jsem se ptala, kam mám kočárek dát, aby ho naložili.
Obsluha pokladny si byla jistá, že před ní stojí mimozemšťan. S kočárem jsem prožila celou cestu na chodbičce vlaku, dál jsem se s ním nedostala. Jednou vše vypadalo hladce. Najednou vlak zastavil uprostřed polí. Bavilo ho to tam asi tři čtvrtě hodiny. Potom pokračoval na nejbližší nádraží. Tam nám oznámili, že nevědí, kdy se pojede dál. Možná za hodinu, možná až odpoledne. Už jsem měla zpoždění i tak a do cíle mi zbývalo posledních čtyřicet kilometrů. Před vlakem jsem se zeptala průvodčí, jestli mi dráhy vrátí alespoň část jízdného, když se teď musím nějak dopravit sama.
Dívala se podobně jako ta paní pokladní. Starší pán z okna vlaku, který mou otázku slyšel, mi to vysvětlil. „Kde žijete? Vy jste se vrátila z Marsu, tohleto jsou České dráhy,“ zahulákal. Na druhou stranu je tohle nic oproti tomu, kdyby se s vlakem skutečně něco dělo.
