Minulost mu přitížila u soudu, ve vězení si na ni ani nevzpomněli

Pavel Minařík je muž, jehož jméno je známé především v souvislosti s připravovaným atentátem na Rádio Svobodná Evropa v Mnichově v první polovině sedmdesátých let minulého století. Nálož sice nikdy neodpálil, přesto z něj komunistický režim udělal hrdinu a superšpiona. O „statečném chlapíkovi“ dokonce Josef Laufer nazpíval oslavnou píseň.

Ve vězení si až do loňského října odpykával šestiletý trest za pojistný podvod z roku 1996. Po pojišťovně Kooperativa totiž žádal vyplatit čtyřicet milionů korun za náklad optického vlákna, které shořelo při dopravní nehodě na Ukrajině. Soud ovšem dospěl k závěru, že havárie byla fingovaná a náklad měl jen minimální hodnotu. Nejvyšší soud Minaříka ale loni v říjnu z vězení propustil a rozhodl, že se kauza, která se táhne už patnáct let, vrací opět na začátek. „Strávil jsem ve vězení deset měsíců a nenudil jsem se,“ říká pětašedesátiletý Minařík v exkluzivním rozhovoru pro Sedmičku.

Jak vzpomínáte na pobyt ve vězení?

Nemohu proti nikomu, s kým jsem přišel do styku, říci půl slova. Navíc jsem měl ve vězení spoustu aktivit. Učil jsem vězně, vedl filmový klub a pracoval na zahradě. Rozhodně jsem se nenudil. Navíc se mnou jednali korektně a bez ohledu na mou minulost.

Myslíte minulost agenta komunistické Státní bezpečnosti?

Ano. Ostatně trvalo patnáct let, než Nejvyšší soud v roce 2007 definitivně rozhodl o tom, že jsem v Rádiu Svobodná Evropa v Mnichově žádný pumový atentát nepřipravoval.

Roli rozvědčíka ovšem nemůžete popřít.

Pracoval jsem tam sedm let jako redaktor. Režim mě pak využil pro diskreditační kampaň proti vysílačce rádia.

Přesto jste kvůli působení v Rádiu Svobodná Evropa stál před soudem.

Byl jsem obžalovaný z toho, že jsem využil svého působení ke shromažďování důležitých údajů týkajících se ostrahy objektů, zejména technického zázemí řídicího prostoru. Podle obžaloby jsem toho měl využít k vypracování čtyř konkrétních návrhů s nákresy k uložení výbušnin na různých místech budovy. Centrála mé návrhy přijala, vyžádala si bližší podrobnosti, avšak jejich uskutečnění odložila na neurčito. Nic takového mi ale soud neprokázal, navíc mě dvakrát viny zprostil.

Do vězení jste se ale nakonec přece dostal. Za pojistný podvod.

Nešlo o pojistný podvod, jednalo se o autonehodu. V roce 1996 jsem domluvil v Kazachstánu obchod. Německo-ukrajinská firma Agropartners ode mě odkoupila optické vlákno, které jsem v Česku sehnal. Pojistil jsem jeho hodnotu, která činila čtyřicet milionů korun. Řádně jsem pojistku zaplatil a odvedl státu daň z přidané hodnoty. Náklad vezl řidič Miroslav Valenta. Na Ukrajině dostal na olejové skvrně smyk, narazil do stromu a starší náklaďák Avia začal hořet. Plameny zničily i náklad.

Jak se tedy z nehody stal podvod?

Vyšetřování havárie trvalo několik měsíců. Závěr byl takový, že se skutečně jednalo o nehodu. Kooperativa mi vyplatila šestimilionovou zálohu a na zbytek čekám už patnáct let. V roce 1996 jsem na Kooperativu podal žalobu u civilního soudu. Ale zástupci pojišťovny za mnou přišli a navrhli mimosoudní vyrovnání. Když jsme se dohodli tak, že by mohly být spokojené obě strany, najednou nastal obrat. Zmocněnec Kooperativy Jiří Machourek přišel totiž při podpisu dohody s návrhem, jestli nemůže být částka, na níž jsme se po dlouhých jednáních dohodli, ještě o pět milionů nižší. Na to jsem odmítl přistoupit. A tak mi zástupce Kooperativy řekl, že mně budou kriminalizovat a medializovat. To se také stalo.

Podle některých znaleckých posudků ale bylo vlákno předražené.

Byl to byznys. Kupující potřeboval optické vlákno, které jsem sehnal, a byl za zboží ochotný zaplatit. A jestliže jsme se domluvili i na ceně, pak v tom žádný podvod nevidím. Ostatně dokazování před soudem, které se týkalo předraženého nákladu, bylo nekonečné.

Takže se spíše považujete za zdatného obchodníka?

Uzavřel jsem se svými partnery takzvanou barterovou smlouvu. Jim jsem měl dovézt vlákna, do Česka jsem zase měl vozit sušené mléko pro jednu švýcarskou a dánskou firmu. Jen hloupý a krátkozraký člověk by udělal to, že by z milionového byznysu shrábl peníze za jednu pojistku. A já nejsem ani jedno, ani druhé.

Řidič Valenta ale u soudu tvrdil, že byla fingovaná havárie od začátku v plánu.

Valenta toto sice řekl, ale vzpomněl si na to až po šesti letech od nehody. V roce 1996 vypověděl do protokolu kriminalistům z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, že šlo o nehodu. V roce 2002 zase tvrdil, že se jednalo o zinscenovanou nehodu.

Vysvětlil zmíněné rozpory?

Tvrdil, že mu někdo vyhrožoval, že do něj najížděli neznámí lidé autem a podobně. Zvláštní je, že bezprostředně po havárii uvedl do protokolu ukrajinské milice, že dostal smyk. Teprve po letech vypráví o tom, že ho přepadli banditi, vytáhli ho z auta a to pak zapálili.

Rozsudek Krajského soudu v Brně a poté i Vrchního soudu v Olomouci ale dal Valentovi za pravdu.

Kauza se podle usnesení Nejvyššího soudu vrací zpátky. Soud uznal, že se nerespektovaly zásady trestního řízení, právo na spravedlivý proces, nepřihlédlo se k některým důkazům, soud porušil zásadu presumpce neviny. Celé trestní řízení navíc podle Nejvyššího soudu postrádalo znaky nestrannosti a byla porušena práva rovnosti zbraní.

Co to znamená?

To, že jedni měli kulomet a druzí se bránili klackem. Já jsem ten s tím klackem.

A váš pohled na kauzu?

O něm nechci mluvit. Krajský soud v Brně se bude muset případem zabývat znovu a já bych nechtěl svými invektivami ovlivňovat průběh soudního líčení. Až bude rozsudek pravomocný, vyjádřím se k němu. Do té doby to nebudu komentovat.

Co si myslíte o kauze Pavla Minaříka vy? Piště na redakcebrno@mf7.cz