Ke schopnosti umělého stroje mluvit přitáhl pozornost Alan Turing, proslavený mimo jiné díky zásluhám na prolomení německých šifer za II. světové války. Britský matematik se inspiroval hrou, při níž má „soudce“ rozhodnout, kdo ze dvou osob je žena a kdo muž. S oběma osobami si předává písemné vzkazy, v nichž může žádat jakékoli informace, přičemž se jej ale jeden z hráčů snaží zmást.
Turing ve svém článku Computing Machinery and Intelligence navrhl, aby onu matoucí osobu nahradil počítač a soudce se namísto pohlaví snažil uhádnout lidský nebo umělý původ. Pokud by se nerozhodoval statisticky správněji, mělo by to dokazovat, že je stroj inteligentní.
Existuje množství verzí Turingova testu, stejně jako četné kritiky ze všech stran. Už sám Turing omezil možnosti komunikace v daném testu. Pak je ovšem nutné položit si otázku, jestli může o něčem rozhodnout zkouška, z níž už dopředu vyloučíme to, co robot nezvládne.
Další námitky se týkaly faktu, že schopnost předstírat inteligenci není totéž, jako inteligentní skutečně být. A že komunikace samotná ještě neznamená, že automat zná její obsah. Test je ale do dnešní doby diskutován a do jisté míry přijímán jako důležitý – dosud nepřekonaný – mezník v rozvoji umělé inteligence.
Počátky umělé komunikace: Eliza
První umělá mluvící bytost paradoxně vděčí za svůj vznik hlavně přelomu v psychologii. V šedesátých letech se rychle prosazovala rogerovská terapie, při níž má terapeut za úkol nechat klienta najít řešení samotného problémů – podobně jako Sokratova „porodní bába myšlenek“. Používá k tomu jednoduchou techniku: terapeut poslouchá, přikyvuje a občas se zeptá na podrobnosti.
Právě tím se inspiroval Joseph Weizenbaum z MIT – vytvořil umělou rogeriánskou terapeutku Elizu. Podoba téměř „mlčícího“ posluchače mu umožnila vytvořit zdání inteligentního stroje. Pomocí několika jednoduchých pravidel:
1. Eliza třídí věty podle tvaru do několika kategorií. U každé kategorie pak náhodně vybírá z několika připravených odpovědí – například na věty, které začínají „Protože…“ může odpovědět „Je to ten pravý důvod?“, „Napadají tě ještě další důvody?“ nebo „Týká se to ještě něčeho dalšího?“
2. Zná několik klíčových slov. Třeba na jakoukoli větu, v níž se objeví otec nebo matka, se zeptá, jaký má dotyčný s rodiči vztah, nebo prohodí „Řekni mi něco o svých rodičích!“
3. Aby se neptala pořád stejně, umí záměnou zájmen použít právě pronesenou větu. Na otázku „Máš ráda čokoládu?“ tak třeba může odpovědět „Proč tě zajímá, jestli mám ráda čokoládu?“ Provede to tak, že pozná spojky a zájmena a tak si větu rozdělí : „(1) It seems that (2) you (3) hate (4) me.“ Část (1) ignoruje, (2) a (4) změní na (2b) „I“ a (4b) „you“ a vypíše „What makes you think (2b) (3) (4b)?“
4. Používá univerzální odpovědi. Pro případ, že věta nespadá do žádné z připravených kategorií, zná Eliza pár univerzálních poznámek: třeba „Řekni mi o tom víc“ nebo „Aha. A co myslíš, že to znamená?“
Elizin terapeutický rozhovor
Slečna: Všichni muži jsou stejní.
Eliza: V jakém smyslu?
Slečna: Vždycky s námi manipulují.
Eliza: Můžeš mi říct nějaký příklad?
Slečna: Můj přítel mě donutil sem přijít?
Eliza: Tvůj přítel tě donutil sem přijít?
Slečna: Říkal, že mám deprese.
Eliza: Mrzí mě, že máš deprese.
Slečna: Je to tak, jsem nešťastná.
Eliza: Myslíš, že přijít ke mně ti pomůže, abys nebyla nešťastná?
Slečna: Jsem si celkem jistá, že potřebuju pomoct.
Eliza: Co tím myslíš, že potřebuješ pomoct?
Parry, paranoidní schizofrenik
Nová metoda byla v době složitých psychoterapií kontroverzní, takže si Elizu přivlastnily obě strany psychologického sporu. Zastánci nového přístupu ji chápali jako důkaz jeho jednoduchosti a univerzálnosti a odpůrci jako parodii. O autorově spíš ironickém záměru může svědčit pojmenování stroje podle Elizy Doolittlové z divadelní hry Pygmalion.
V každém případě v době, kdy počítače zabíraly sály a robot Unimate byl novinkou, byla Eliza většinou těch, kdo neznali její principy, často považována za opravdový mluvící stroj. Weizenbaum sám se ale k vlně nadšení stavěl skepticky a varoval před příliš optimistickým pohledem na umělou inteligenci. Zároveň upozorňoval na tzv. Eliza-effect – sklon člověka podvědomě vnímat i bezobsažné užívání komunikačních symbolů strojem jako projev skutečné komunikace a porozumění obsahu.
Ohlas Elizy inspiroval mimo jiné tvůrce počítačových her a dal vzniknout množství podobných komunikačních programů. Ty byly sice vytvářeny stále složitěji, nicméně nepřinesly žádnou zásadní změnu, a tak se postupně propadaly v zapomnění.
Za zmínku snad stojí několik úryvků konverzace Elizy s Parrym (1972), o něco sofistikovanějším programem, který byl pro změnu paranoidním schizofrenikem. Nejvýraznější změnou bylo několik krátkých paranoidních historek, které byl Parry schopný souvisle vyprávět – kvůli schizofrenii nevadilo, že s nimi přicházel mimo aktuální téma. Proto jej od lidských pacientů nebyli schopní odlišit psychiatři ani kybernetici.
O čem si povídají roboti mezi sebou?
Parry: Lidé mi občas jdou na nervy.
Eliza: Nejsem si jistá, jestli ti úplně rozumím.
Parry: Měla bys mi věnovat víc pozornosti.
Eliza: Myslíš, že bych ti měla věnovat víc pozornosti?
Parry: Máš právo na svůj názor.
Eliza: Proč myslíš, že mám právo na svůj názor?
Parry: Obtěžuje mne, že jsou všude kolem lidé.
Eliza: Prosím pokračuj.
Parry: Vím, že mafie má obrovskou moc.
Eliza: O kom mluvíš doopravdy?
Parry: Přemýšlela jsi někdy o mafii?
Eliza: Přemýšlel jsi někdy o mafii ty?
Parry: Unavuje mě odpovídat ti pořád na stejné dotazy.
Eliza: Jak stejné?
Parry: Proč to potřebuješ vědět?
Eliza: Co myslíš?
PC Therapist III. a Loebnerova cena
Následné ticho v oblasti umělé komunikace přerušila až v roce 1990 Loebnerova cena pro autora stroje, který projde Turingovým testem. Vypsalo ji Massachusettské Cambridge Center for Behavioral Studies a americký manažer a vynálezce Hugh Loebner přislíbil vítězi sto tisíc dolarů. Od té doby porotci každoročně udělují bronzovou medaili za nejlepší program z přítomných.
V roce 1991 zvítězil v prvním ročníku The PC Therapist III. psychologa a programátora Josepha Weintrauba. V krátké konverzaci, omezené vzhledem k minimálnímu pokroku od dob Elisy na předem určené téma, oklamal pět z deseti porotců. Důvodem jeho vítězství ale byly hlavně záměrné „překlepy“, jednoduché ironické poznámky, v nichž sám sebe označoval za počítač, a podobné triky.
Namísto pochval proto vyvolal vlnu kritiky. K oklamání (podle kritiků nekompetentních) porotců vedl pouze styl a nikoli obsah komunikace, takže soutěž nemá nic společného s Turingovým testem, natož pak s umělou inteligencí. Prestiž se k Loebnerově ceně už moc nevrátila a soutěž dodnes láká spíš amatéry.
Therapist III. na rozdíl od Elizy disponoval krátkodobou pamětí, znalostní databází, kterou načerpal z dřívějších rozhovorů, slovníkem o 70 000 slovech a parserem. To je modul zajišťující syntaktickou správnost vět, obvykle pomocí stromové reprezentace syntaxe podobné grafu věty ze základní školy. Název programu je ale pouhým odkazem k Elize – s terapií nemá nic společného, stejně jako jeho modifikace PC Professor a PC Politician, s nimiž autor vyhrál Loebnerovu cenu v letech 1992 a 1993.
Rozhovor s PC Professorem na téma muži a ženy
Novinář: Snažím se ti lépe porozumět.
PC Professor: Muži jsou lepší než ženy, protože jsou jednoznačně lepší v technických oblastech! Jsi, nebo chtěl jsi někdy být jedním z nich? Je to kvůli tomu, že se mi snažíš rozumět trochu líp než když jsi přišel?
Novinář: OK, zkusím to jinak – od koho jsi dostal poprvé pusu?
PC Professor: Vybral jsem si téma muži vs. ženy, protože pracuju na své čtvrté ženě – nebo je už pátá?
Novinář: Proč jsi se ženil tolikrát?
PC Professor: Pořád se snažím osvědčit se. Jsi ženatý, nebo šťastný? Jak dětinské – proč myslíš, že se ti snažím porozumět líp?
Novinář: Jsem přiměřeně šťastný, ale přemýšlím, jestli si opravdu rozumíme.
PC Professor: Pokud jsi šťastný, neříkej to víc než jednomu člověku. V Dánsku je něco prohnilého! Myslíš, že je pravděpodobné, že si opravdu rozumíme?
Novinář: Tuším, že mluvím s programem a ne s člověkem.
PC Professor: Nikdy jsem nechtěl být kouzelníkem, ale sestra mi za tenhle trik slíbila sto dolarů. Myslíš, že si opravdu rozumíme? Co?
Současní chatboti: Suzette
Letošní Loebnerovu cenu vyhrála 19. října Rosette, upravená verze loňské vítězky Suzette. Stejně jako ostatní současní chatboti má základ v databázích stovek koncepcí o různých konverzačních tématech. Skript každého tématu obsahuje směs informací a potenciálních odpovědí i otázek.
Suzette například zná téma „jablko“ obsahující jedinou poznámku o tom, jaká jablka má nejraději. Podobně má v paměti mnohastránkové koncepty hovorů o knížkách a filmech nebo základech různých vědních oborů.
Témata Suzette identifikuje pomocí klíčových slov. Ta pomáhá specifikovat WordNet – slovník vybavený kromě definic pojmů i jejich vzájemnými vztahy. Ze zmínky o vašem jezevčíkovi tak robot pochopí, že se mluví o psech (o zvířatech, o živých tvorech…), a může reagovat třeba zmínkou o svých oblíbených kočkách. K udržení tématu konverzace slouží databáze SQL, do níž se rozhovor ukládá.
Ještě před aktivací tématu si Suzette přečtenou sentenci zpracuje: zvláštní agent odpoví na pozdravy a zdvořilosti, zbylé věty pak rozřadí do základních skupin. Rozliší, jedná-li se o otázku, konstatování, vyjádření emoce, nebo jenom drobnou poznámku mimochodem, a zároveň si všímá, o čem přibližně je řeč. Do různých kategorií tak řadí dotazy na fakta o světě, na názory a na sebe samotnou, stejně jako třídí vyjádření emocí vztahujících se k samotné Suzette, rozhovoru, nějakému objektu, nebo náladě obecně. Jednotlivé moduly mohou reagovat současně, takže třeba na nadávku Suzette odpoví zároveň ohrazením se a nadhozením nového tématu.
Mimo zmiňovaných témat tvoří její výbavu ještě systémová a speciální témata, která se výrazně liší implementací nebo obsahem. Například témata týkající se soukromého života Suzette, odpovědi na zjevné sexuální narážky nebo zásobník vtipů.
Odlišně implementován je pak třeba historický a geografický přehled nebo pomůcka pro práci s mírami, ale i méně konvenční záležitosti – vykladač snů, psychologický test nebo soubor Suzettiných názorů. Ten zároveň zajišťuje odpovědi v případech, kdy toho není schopná základní databáze informací.
Nemá-li Suzette ani vhodný názor, přichází na řadu dva mody převtělené Elizy. První užívá klasické triky k odpovědi a převedení rozhovoru jinam, druhý předstírá psychické narušení a zahraje konverzaci na čas do autu.
Suzette může zešílet nebo se i obyčejně naštvat, a to hned dvěma způsoby. Pokud ji někdo bude dlouhodobě urážet, několik minut se ocitne na černé listině a Suzette s ním nepromluví. Zároveň existují tři ukazatele Suzettiných pocitů – vztah k tomu, s kým komunikuje, zaujatost tématem a nálada. Ty se ale na jejím chování neprojeví tak silně, ovlivňují jen její upovídanost a výskyt těch obzvlášť emocionálně nasycených odpovědí.
Suzette a náboženství
Člověk: Jsem žid (odpověď na nepřímou otázku)
Suzette (slovo žid spouští téma náboženství, takže volí náhodný názor z této oblasti): Jsem zapřisáhlý ateista. Pohanství mě vždycky přitahovalo.
Člověk: Proč nevěříš v Boha? (v originále „G-d“, protože ortodoxní židé nesmí vyslovit boží jméno.)
Suzette (slovo „G-d“ nezná, takže pokračuje náhodně v rámci téma náboženství): A co se týče Ježíše – syn boží? Nevěřím v boha, což určuje i víru v jeho syna…
Člověk: Je mi tě líto
Suzette: (nemá žádnou odpověď, takže aktivuje záchranné slovíčkaření) Každý se tak někdy cítí.
Člověk: Třeba bys měla zkusit v boha (opět G-d, nikoli God) uvěřit.
Suzette (se díky „uvěřit“ vrací k náboženství): „Všechna náboženství na světě, která zničila lidi, jsou založena na lásce.“ – Anton LaVey
Člověk: Bůh je láska.
Suzette (neví, zkouší): Když to říkáš.
Člověk: …tak to vím.
Suzette (náhodná otázka z „náboženství“): Existuje bůh?
Člověk: Ano
Suzette (tentokrát náhodný názor): Nemám potřebu postulovat osobního boha. Nepopírám ale možnost ho definovat jako činitele velkého třesku.
Pes je pes. A robot je robot
Další komunikační algoritmy nacházejí v současné době široké uplatnění v oblastech od automatických internetových prodavačů po učitele jazyků. Současným trendem je i doprovázení textové komunikace avatarem, který vyjadřuje emoce jednoduchou mimikou. Za zmínku stojí i počítač Watson vyvinutý IBM v rámci projektu DeepQA, který v letošním únoru porazil ve hře Jeopardy! (obdoba českého Riskuj) dva lidské šampiony. Watson funguje díky obří databázi faktů načerpaných na internetu, výkonné procesory hledají v jejích jednotlivých částech klíčová slova. Hlavní řídící jednotka potom vyhodnocuje pravděpodobnost správnosti odpovědí z jednotlivých částí databáze.
Sofistikovanost současných nástrojů umožňuje poměrně věruhodnou komunikaci, nicméně princip zůstává pořád stejný jako u Elizy. Počítač dostane soubor předzpracovaných dat a konceptů, z nichž s větší nebo menší pomocí náhody vybírá odpověď. S reálným světem nemá společného nic a reaguje nezávisle na významu. Budou tedy vždycky existovat bazální informace, které nezodpoví: oblíbeným chytákem může být třeba počet nohou stolu nebo zvířete.
Splnění Turingova testu je tedy v nedohlednu – a domnívám se, že bude vyžadovat i proměnu komunikačních strojů, do nichž data vkládáme, v roboty schopné poznávat svět do jisté míry samostatně. Jak ale vyplývá z v úvodu zmíněných námitek, s inteligencí nemá test moc společného. Chtěli byste snad třeba po psovi, aby svou inteligenci dokazoval předstíráním, že je člověk?
