Módní guru. Přerovan s africkou krví

Už jako malého chlapce nešlo Brice Mensaha v Přerově přehlédnout. Tolik kluků s exotickou tváří po hanácké rovině na konci sedmdesátých let rozhodně neběhalo. Geny české mámy a afrického táty vnesly do jeho osobnosti dva hlavní rysy: živelný temperament a zároveň křehkou duši umělce.

Třiatřicetiletý módní návrhář, který se vloni stal českým módním designérem roku a dnes se řadí k nejvýznamnějším evropským módním ikonám, vypráví svůj příběh v seriálu Sedmičky Generace 77.

Africké kořeny

Pro africké děti byl prý moc bílý a pro české děti zase moc černý. Přesto Mensah nemůže říct, že by jeho kakaová barva pleti někomu vadila. „To snad ani nešlo. Brice byl od malička strašně milý a přátelský kluk. Lidé ho měli rádi. A mají dodnes,“ vypráví jeho matka Jarmila Navrátilová. Když se jí 13. srpna roku 1977 narodil v přerovské porodnici malý černoušek, byla to na místní poměry a v době socialismu rarita. Otisk táty byl zřetelný.

„Moji rodiče se setkali v Praze. Otec tam studoval práva a máma si s ním ve snaze zdokonalit studium francouzštiny začala dopisovat. Když se pak seznámili osobně, nehrála hlavní roli odlišná barva pleti ani tisíce kilometrů vzdálené domovy,“ říká Mensah.

První rok svého života strávil v Přerově, pak se s rodinou přestěhoval do Zairu, kde měl jeho otec práci. „Domů“ jezdil o prázdninách – čekali ho tam prarodiče, strýcové a tety, bratranci a sestřenice. „Dorozuměl jsem se s nimi bez problémů, protože máma na mě mluvila česky, zatímco s tátou a ve škole jsem mluvil francouzsky. A abych si svůj rodný jazyk dostal více po kůži, posílala mi přerovská babička časopis Čtyřlístek,“ vypráví Mensah.

Z Afriky si vybavuje zřetelně i základní školu s dvorkem, kde byly voliéry s papoušky a s opicemi. Matně si pamatuje i na návštěvy u černošských prarodičů v Togu a vzpomíná na hry s kamarády, kteří byli ještě o tři odstíny tmavší, než on. Tím ale jeho vzpomínky na exotickou zemi končí.

Kvůli politickým nepokojům odletěl se svou matkou do bezpečí a otec je měl po zklidnění napjaté situace následovat. „Jenže za námi nepřicestoval a od té doby jsme se už nikdy neviděli. Já jsem s mámou zůstal v Přerově a do druhé třídy jsem už nastoupil tady. Děti na mě hleděly, protože do té doby se s žádným Afričanem nesetkaly, ale přijaly mě vlídně,“ vzpomíná Mensah.

Jeho matka o něm říká, že jako dítě byl neuvěřitelně živý a temperamentní, navíc vynikal rychlostí a mrštností. Zapsat ho do atletického oddílu proto byla dobrá volba. Brzy i svým starším soupeřům ukázal při sprintu záda, a když si chtěli jeho rivalové vychutnat jeho skok do dálky, museli pořádně otočit hlavu. Dostal se až do národní reprezentace, kde hájil barvy České republiky. Jenže kromě sportu měl ještě jednu vášeň – a ta nakonec při výběru povolání zvítězila. Umění.

Jako dítě Mensah rád maloval. Jenže když ho chtěla maminka ve třetí třídě zapsat do základní umělecké školy na výtvarný obor, přišlo první zklamání. Kvůli nedostatku talentu ho nevzali. O pár let později ale talentové zkoušky složil a začal navštěvovat třídu přerovské malířky Slávky Foretové.

Od té doby se krok po kroku posouval dál - a přitom blíž ke svému snu. Po maturitě na pedagogické škole začal studovat na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde si zvolil obor jeho srdci nejbližší - módu.

„Už od základní školy jsem totiž chtěl navrhovat modely. Krásné šaty, ve kterých se budou ženy líbit,“ říká Mensah. Úspěšný student dostal ve třetím ročníku stipendium a mohl jít sbírat zkušenosti do Basileje, kde se seznámil s osobnostmi ze světa módy. Tím se jeho hranice možností ještě posunuly.

Král designérů

Dnes navrhuje luxusní společenské šaty a má svou vlastní obchodní značku. Kromě toho pracuje jako vedoucí designér společnosti Sportisimo. Jako módní ikonu si ho v roce 2006 vybral i německý časopis Vogue, který představoval evropské módní talenty.

Ovšem největší profesní úspěch přišel v loňském roce, kdy Mensah získal prestižní ocenění Top Styl Designer a tím se stal nekorunovaným králem českých módních návrhářů.

„V tom roce mě ale čekalo více překvapení. Třeba i to, že se mi po čtvrt století zase ozval můj táta. Napsal mi dopis a já dlouho váhal, jestli mu odepsat. Nakonec jsem oprášil francouzštinu a dal se do psaní. Už jsme spolu i telefonovali. Divil se tomu, že pracuji jako návrhář, v jeho rodině taková profese neměla žádnou tradici,“ konstatuje Mensah.

Jeho matka ale tak trochu ví, odkud vítr vane. „Moje příbuzná je akademická malířka Nina Provaan Smetanová, která patří mezi nejvýznamnější české módní specialistky. Takže geny se asi tady někde projevily,“ vysvětlila Navrátilová.