„Možná si už do autobusu nesednou“ | E15.cz

„Možná si už do autobusu nesednou“

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Psycholog hasičů David Dohnal pomáhal studentům z havarovaného autobusu dostat se ze šoku.

Pomáhá obětem havárií, při povodních i svým kolegům. Šestatřicetiletý psycholog olomouckých hasičů David Dohnal měl na starosti také studenty, jejichž autobus se vyboural 29. června na olomouckém obchvatu. Šestnáct mladých lidí museli ošetřit lékaři, další studenti byli v šoku. „U nehody s takovým počtem zraněných jsem zatím nezasahoval,“ říká Dohnal.

Co v té chvíli lidé z autobusu nejvíc potřebovali?

Hlavně informace, proto jsme zjišťovali, v které nemocnici a v jakém stavu jsou jejich blízcí a kamarádi. Někteří také zpočátku vypadali, že nejsou zranění, ale u nás na stanici je začala bolet hlava nebo krk, což na místě vůbec nevnímali. Proto jsme je odvezli do nemocnice.

Co může takový zážitek udělat s psychikou?

Následky nehody si většinou lidé uvědomí až později. Událost jim dochází postupně, představují si, jak by dopadli, kdyby seděli třeba na jiném místě.

Jak dlouho trvá, než se s tím lidé vypořádají?

Je to individuální, i se zpožděním se mohou dostavit reakce. Člověk se třese, nemůže spát, pláče. Je to otázka dnů až týdnů, někdy musí pomoci odborník.

Stane se, že účastníci nehody mají strach sednout znovu do autobusu nebo auta?

Vyloučit se to nedá. Je možné, že si ve své psychice vytvoří fobie na určité dopravní prostředky.

Nedávno jste pomáhal při povodních. Můžete srovnat pomoc psychologa při hromadné nehodě a živelné katastrofě?

Je to úplně jiný druh pomoci. U nehody musíte rychle reagovat, uklidnit a najít řešení tady a teď. U povodní se zjišťují škody, čeká se až opadne voda. Nejhorší bývá třetí a čtvrtý den, když se dostaví únava a vyčerpání.

Dá se odhadnout, jak se člověk v krizové situaci zachová?

Do hlavy nikomu nevidíte, ale je to o připravenosti. Odolnost se dá trénovat. Pokud umíte poskytnout první pomoc a máte nacvičené mechanismy, tak vám v krizové situaci automaticky naběhnou. Když víte, co máte dělat, pak nezpanikaříte.

Jak může pomoci svědek, který se náhodně dostane k místu neštěstí?

Pokud oběť není v bezprostředním ohorožení života, měl by zjistit, jestli je orientovaný v místě a čase. Někdy ti, co vyváznou bez zranění, jsou nejvíc psychicky zasažení. Třeba viník vážné nehody se smrtelnými následky může pomýšlet na sebevraždu.

Jaké zásahy jsou pro vás nejtěžší?

Nejhorší je, když zemře dítě.

Rozmlouval jste někdy někomu sebevraždu?

Ano, zatím jsem byl úspěšný. Ale sebevražda je rozhodovací proces, může se stát, že to nevyjednáte.

U náročných profesí hrozí syndrom vyhoření. Jak je to u vás?

Třeba lékaři jsou na tom hůř než hasiči, kteří mají lépe nastavené vyrovnávací mechanismy. Mají víc možností, jak trauma a stres fyzickou aktivitou spálit. Už během zásahu, při cvičeních nebo třeba při sportu.

Jak se stresem bojujete vy?

Taky sportuju, hraju fotbal a mám včely. Tam si vždycky vyčistím hlavu.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video