Teploměr zaseknutý pod nulou je noční můra řidičů. Teplomilové se třesou zimou a nejradši by neopustili vyhřáté peřiny. Mráz, který štípe v nose, si ale naopak někteří nadšenci nemohou vynachválit. Teprve v pořádné zimě naplno ožívají.
Otužilci a léčba chladem
První průkopníci otužovaní se v tehdejším Československu začali potápět do ledové vody ve dvacátých letech minulého století. Otužování funguje jako prevence proti nemocím z nachlazení, a dokonce i některým psychickým poruchám. A právě zdravotní problémy k němu přivedly i Jana Rýdla z Nasavrk. „Na konci studia na gymnáziu mi vyndali mandle a měl jsem potíže s angínami a různými virózami. Byl jsem z toho nešťastný, tak jsem se začal pravidelně omývat studenou vodou,“ popisuje svoji zkušenost otužilec Rýdlo.
Může se pochlubit i několika kuriózními zážitky. Kromě plavek si na svoje oblíbené místo v údolí Krkanka musel donést i sekyru. „Největší zima byla asi kolem minus deseti stupňů a tehdy jsme si museli do Chrudimky prosekat díru. Ale když se tam člověk smočí a utře se ručníkem, tak je to prostě parádní pocit,“ říká Jan Rýdlo.
Horolezci na ledu
Zimní horolezectví je podstatně nebezpečnější než jeho letní varianta. Větší dávka adrenalinu ale některé sportovce doslova přitahuje. Někdy je to ale doslova na hraně. „S kamarádem jsme v únoru lezli dost obtížnou stěnu ve Vysokých Tatrách. Šli jsme nalehko bez bivakovací výbavy. V půlce trasy se najednou změnilo počasí, přišla vichřice a mlha. Ztratili jsme orientaci a zachránilo nás jenom to, že jsme si dokázali vyhrabat ve sněhu tunel na přenocování,“ vypráví pardubický horolezec Jaroslav Karcol.
Všechno je v hlavě
Někomu ale nestačí ani mrazivé koupele nebo extrémní lezectví. Právě sníh a mráz nalévá krev do žil i pardubickému cestovateli, spisovateli a polárníkovi Oldřichu Bubákovi. Ten jako jediný Čech došel na lyžích na jižní i severní pól. Koupal se v Rossově moři a má za sebou několik mezinárodních expedic do Arktidy a Antarktidy. Táhne ho sem příroda. „Je to jedno z mála míst, kde člověk může vidět opravdu nezničenou a nenarušenou krajinu. V našich zabetonovaných městech takovou šanci nemáte,“ vysvětluje Oldřich Bubák.
Jeho cestování bude většině lidí připadat nejspíš jako šílenství. „Nejhorší bolest jsem zažil v Antarktidě. Na antarktickém antiplánu bylo minus padesát, vítr, to byla strašná zima,“ vzpomíná pardubický polárník.
A jak se dá vůbec něco takového vydržet? Návod je jednoduchý. „Všechno je v hlavě. Zní to divně, ale mám to vyzkoušené právě v těchle extrémních oblastech. Tady se mnohem líp dostanete do svojí duše. Během toho utrpení se vám podaří dostat pod slupku mnohem snadněji než někde na ulici nebo v hospodě,“ tvrdí Oldřich Bubák
