Co spojuje herečku Aňu Geislerovou, spisovatelku Irenu Obermannovou či divadelníka a architekta Davida Vávru? Jejich talent pomohla rozvinout Ljuba Fuchs, profesionálka v oboru mluveného projevu. Působila na Ježkově konzervatoři, DAMU či Literární akademii, ale i na základních uměleckých školách, točila pořady pro televizi, pořádá kulturní Salóny, třináct let vede projekt Kořeny – hledání smyslu. Ve všech svých aktivitách klade důraz na dvě věci, aby vycházely z hlubšího smyslu a rozvíjely lidskost a krásu duše.
Uvědomujete si, kolik jste vychovala velkých talentů?
No bylo jich poměrně dost. Opravdu výraznou osobností, která mě provází téměř celým životem, je Jan Kodet, choreograf Národního divadla. S tím jsem se setkala už před čtyřiceti lety, kdy jsem otevřela Školní experimentální klub, a to byla první líheň talentů. Pak jsem se přesunula na ZUŠ na Praze 4, kam chodila Esterka Janečková, Hanka Vagnerová, Kristýna Nováková-Fuitová. Na konzervatoři jsem měla Aňu Geislerovou. Učila jsem i Báru Kodetovou, Sabinu Laurinovou, spisovatelku Irenu Obermannovou nebo dokumentaristu a dramaturga Martina Štolla. Ale nejvíce vzpomínám na lidi, kteří se se mnou provázali už jako malí a spolupracují se mnou dál, vodí ke mně své děti nebo mě třeba jen zdraví na ulici, a to jsou architekti, režiséři, dramaturgové, hudebníci, loutkoherci, fotografové nebo produkční.
To nemůže být náhoda, že máte na svém kontě tolik „objevů“. Pořádáte do „dramaťáku” speciální konkurzy?
Nic takového nedělám, často je to jen náhoda. Nedávno jsme s dětmi měli víkendovou dílnu a zašli jsme si na oběd, když jsme se vraceli, čekali jsme patnáct minut na autobus. Řekli jsme si, že ten čas nemusíme ztratit, ale naopak ho můžeme získat a začali jsme hrát přímo na zastávce. Kolem byla hned spousta lidí a mezi nimi i malé romské děvčátko, kterému se to velmi líbilo. Její rodiče se přišli zeptat, kdo jsme a kde zkoušíme, tak jsem je vzala s sebou a děvče s námi hned odpoledne začalo hrát a druhý den už vystupovalo v představení.
Jak je tedy možné, že se u vás zrodí tolik úspěšných lidí?
Je to asi způsobem naší práce s dětmi, kdy se je snažíme vést co nejšířeji, a pomáháme jim najít, kde jsou doma, kde je jejich talent, protože ten je v každém. Ti, co jsou dnes slavní, nejsou výjimeční, jen jim někdo pomohl se nalézt. Sama sebe v tomto označuji jako vyvaděčku.
Vaše studio je na Dobešce, jen pár kroků od domovské scény divadla Sklep. Je to jen shoda okolností?
Náhody neexistují. Mám mezi nimi své žáky, Janu Kušjakovou, Hanákovi, Báru Trojanovou a Davídka Vávru. On a Milan Šteindler mi svěřovali i své děti.
Kdybyste se měla popsat, kdo vlastně jste, co děláte, co byste řekla?
Nejvíce se věnuji dramaťáku. Záměrně ale neříkám dramatickému kroužku, protože z toho označení mám pupínky. Funguji tam jako režisérka, dramaturgyně, kostymérka, psycholožka a kněz.
Proč ne kroužek? Je váš dramaťák něčím odlišný?
Ano, určitě je. Když se řekne dramatický kroužek, každý si představí, že vedu děti pouze k herectví, ale spíše se snažím, aby byly samy sebou. Učím je být dobrým člověkem, jednat čestně a v zájmu ostatních. Ale hlavně je mám opravdu ráda. Děti díky tomu cítí jistotu, nestydí se říct, co je skutečně baví a talent se snadněji projeví. Stane se, že rodiče přivedou dítě, protože by z něj chtěli mít herce, ale pak se ukáže, že to bude výtečný scénograf nebo dramaturg. Mým cílem je slušný člověk, protože talent se vždy prodere, ale když je talent slušný, tak se to projeví na díle.
Když člověk hledá vaše jméno na internetu, téměř vždy ho najde ve spojitosti s organizací Bílá síť. Co to vlastně je?
Je to společenství lidí, kteří se snaží potěšit a rozvíjet dětskou duši. V dramaťáku se jim snažíme dát to, na co rodiče mnohdy nemají čas, ale zároveň uvádíme rodiče a děti v soulad. Název Bílá síť symbolizuje síť lidských vztahů, kde nitky jsou vztahy a uzlíky jsou podané ruce lidí. V síti se dá zhoupnout a snít a zároveň nás chrání před pádem. Mým snem je vytvořit jakýsi sociální archiv kontaktů mezi lidmi, kteří si mohou být vzájemně prospěšní. Za čtyřicet let své existence je síť rozlehlá a váže mnoho lidí, kteří by se jinak jen těžko propojili.
Myšlenky dobra a lásky, ke kterým vedete své žáky, jako by dnes nebyly v módě. Setkáváte se i s negativními reakcemi?
Kdysi jsem jeden svůj projekt nazvala Je láska, abych se vyhnula slovu Bůh, na které jsou lidé citliví. Ale stačilo říct jen láska a už se měli všichni na pozoru. Na Literární akademii jsem měla jednoho studenta, kterému jsem přišla divná, a šel na mě žalovat rektorovi, jestli náhodou nejsem sektářka. A on mu na to řekl: „To tě mohu ubezpečit, že ne, protože já jsem její žák.“
Mimo dramaťáku organizujete i Salóny. Co to je?
Každý měsíc pořádám večer se zajímavou osobností v duchu prvorepublikových salónů. Jsou to komorní setkání, ze kterých si diváci odnášejí nevšední kulturní zážitek a pocit souznění. Konají se na různých místech podle jejich tematického zaměření.
Mnoho let běží i váš projekt Kořeny – Hledání smyslu.
Ano, tento projekt jsme zahájili v roce 1995, tedy v době, kdy se u nás ještě vůbec projektově nepřemýšlelo. Původně se měl jmenovat Hledání sebesmyslu, ale obávala jsem se, že by to grantoví úředníci jen těžko přijímali. Hlavní myšlenkou je, že pokud chci hledat smysl něčeho, musím se dobrat k počátku, tedy ke kořenům. Tím se postupně dostávám k odhalování tradic a jejich původu.
V čem projekt spočívá?
Každý rok se věnujeme poznávání tradic určité oblasti nebo kultury. S dětmi nastudujeme pohádku, jejímž hlavním motivem je lidský osud, a hrajeme ji na zajímavých místech tady i v zahraničí. K tomu se vážou i tematické dílny a setkávání s jinými kulturami. Připravujeme přednášky odborníků, výstavy, koncerty nebo točíme filmy.
Máte nějaký sen?
Jeden velký sen mám. Až budu stará a budu se s touhle profesí loučit, svolám na Karlův most všechny, které jsem ovlivnila a zaplním ho slušnými lidmi. Ne poslušnými, ale těmi, kteří si vzájemně naslouchají.
Co chystáte právě teď?
Nyní dokončujeme přípravy na víkendovou masopustní dílnu pro děti a tradiční Masopust na Dobešce, který proběhne v neděli 25. února. Návštěvníky čeká divadelní představení, masopustní dobroty a průvod masek po okolí.
LJUBA FUCHS
• Vystudovala divadlo a pedagogiku na DAMU.
• Vedla dramatický obor na Konzervatoři Jaroslava Ježka.
• Založila Katedru tvořivé dramatiky na DAMU, učila na Literární akademii.
• Dnes působí na státní konzervatoři.
• Je zakladatelkou a aktivní ředitelkou občanského sdružení Bílá síť.
• V minulosti působila jako lektorka základní umělecké školy.
• Hrála v Divadle Orfeus.
