Pane Vopěnko, při domlouvání termínu rozhovoru jste několikrát zmínil běhání na lyžích. Považujete se za sportovce?
Je to moje hobby. Běhám a v zimě běhám na lyžích. Po dlouhé době jsem zkusil i tenis a zjistil, že mi to docela jde. Předpokládám, že mi to vydrží do prvního zranění. Na běžkách jdu ještě pořád na doraz, tep mívám 180… Ale zatím můžu. Teď odjíždím do Egypta, ještě bych si předtím rád aspoň zaklusal ve Hvězdě (obora Hvězda v Praze – pozn. red.).
Na běžky se ale do Egypta nechystáte, že ne?
V Káhiře bude literární festival. Vychází mi tam v arabštině Spící město, román pro mládež.
Zdá se, že se nebojíte o svou bezpečnost tolik jako Paul Anka, který zrušil koncerty v Evropě.
To je stejně loterie. Pořád je ta hrozba možná horší v Paříži, ale stát se to může kdekoli na světě.
Před dvaceti lety by člověk neřekl, že atentát je loterie, ať je, kde je.
Psal jsem nedávno o mezích milosrdenství, kde jsem mluvil o tom, že do jisté míry se Evropa bude muset uzavřít. Máme v sobě milosrdenství, ale současně pud chránit svou rodinu a sebe. Teď tyhle věci jdou proti sobě. Ale extrémní výroky přicházející třeba od Miloše Zemana mě děsí. Je ovšem zajímavé, že i když dva lidi řeknou v podstatě totéž, není to stejné. Připadá mi, že Zeman je opravdu nemilosrdný, zlý člověk. To je skutečně nebezpečné. A zdá se mi, že kdyby se odmítavě vyjádřil k uprchlíkům třeba páter Halík, vyznělo by to jinak.
Ve vašich knihách se objevuje boj s okolím i se sebou samým, motiv zrady… To vše vždy zasazené do neobyčejného příběhu. Proč vcházíte do literatury těmito dveřmi?
Mám v sobě přirozenou úzkost. Jakousi genetickou obezřetnost přisuzuji svému židovství. Moji předkové utekli do Anglie, kde přežili.
Myslím, že Isaac Singer řekl, že holocaust vlastně vytříbil židovský genofond, protože ti chytří utekli…
Moji předci válku přežili v Londýně, ale holocaust byl taky dost loterie, kde hrálo roli i štěstí. Ale když jsme u těch vydělených skupin a elit – téma knihy Nová planeta, kterou vydalo vaše vydavatelství, mě napadlo, když jsem se někde dočetl, že Bill Gates přišel s myšlenkou, že by postavil flotilu nebo loď pro technologickou elitu, pro své spolupracovníky.
Jak vidíte budoucnost?
Můžou se naplnit různé scénáře. Ale co je neřešitelné, je přelidnění. Střety kultur tu byly vždy a dají se překonat. Jenže brzy má být na světě deset miliard lidí, zplundrujeme ekosystém a jakkoli rychle se vyvíjející technologie nás nezachrání a neochrání. Pak už bude stačit i malý výkyv, třeba poklesne světová úroda o 20 procent, a už se nenakrmíme. Systém přestal být stabilní.
Vím, že nechcete být vnímán čistě jako autor sci-fi, neberte tedy další otázku jako záměr vás tam tlačit, ale věříte v osídlení dalších planet lidstvem?
Z technologického hlediska to jistě jednou možné bude, ovšem neřekl bych, že to bude pro všechny lidi. Spíš pro vyvolené. Pro přežití lidského rodu tedy ano. Co se týče sci-fi nálepky; sci-fi se zjednodušeně bere jako hraní si s technologiemi, kde jsou vesměs oploštěné psychologické aspekty. Avšak mě právě zajímá spíš psychologická stránka věci, prožívání různých situací, jimž moji hrdinové čelí. Jestli něco osobně uklidňuje mě, tak je to příroda tady na Zemi, pro mě nenahraditelná. Mám velký vztah k horám, vlastním chatu nad Josefovým Dolem v Jizerkách. Ale v celém světě je plno nádherných míst, která ničí turismus nebo – v rozvojových oblastech – hlad.
Na svých webových stránkách píšete, že skutečné cestování už dnes není možné.
Spoluviníkem je právě i ten, kdo cestuje jako já, když létá letadlem… Pořád jsou však místa s nulovou turistikou, jako Antarktida nebo studený pás Patagonie, kde je pořád mlha, poprchává a je pět stupňů. Také jsem zažil deprimující pustinu v Andách; rozloha jako naše republika, nikdo nikde, jeden indián pase lamy… Tam na vás padne tíseň z prázdnoty. Ale zase se můžete vztahovat k vesmíru, jsou tam krásně vidět hvězdy. Jel jsem tam kvůli kulisám románu Pátý rozměr. A cestovatel Jarda Pavlíček pro mě skutečně našel, co jsem hledal.
Jakým autorem se cítíte nejvíce být? Knih pro starší mládež?
Napsal jsem takové knihy, ale jiné nejsou určené věkově, spíš vyžadují jistý druh vnímavosti. Mám skvělé ohlasy od vnímavých čtenářů, kteří se nezdráhali vstoupit do mnou vytvořeného světa. Což literární kritici většinou neudělají, protože nejsou připraveni nechat se vtáhnout do příběhu, a to je nezbytné. Kritik se do četby někdy musí nutit, nesáhne po knize, protože na ni má chuť, není naladěný knihu přijmout.
Prý je dobré napsat takovou knížku, jakou bych sám chtěl číst. Pro vás je každopádně důležitý příběh, viďte?
Ano, chtěl jsem psát ságu o svých předcích, jsou tam zajímavé příběhy, o babičce a dědovi, který byl tajemníkem Slánského. Ale poznal jsem, že mě minulost nebaví. Nebaví mě se v tom šťourat. Víc mě baví budoucnost. Teď píšu knížku s názvem Můj bratr Mesiáš a říkám si, jestli by dnes nebo třeba za sto let mohlo ještě vzniknout světové náboženství jako tehdy. Když se podíváte na křesťanství, je neuvěřitelné, že se rozšířilo po světě. Řečeno jazykem dneška: periferie Římské říše nakonec určila kulturní trendy! Nicméně stalo se. Tou knihou jsem si ale nastavil laťku dost vysoko.
Píšete i poezii.
Poezie je příležitostná inspirace, chvilka osvícení. Mnohdy je větší radost napsat báseň než knížku, přijde to odjinud… Jde o úplně jinou formu. Napíšu tak tři čtyři básně za rok a dohromady jich už bylo padesát, tak jsem se rozhodl je vydat. Dal jsem je k redakci odborníkovi na poezii a ten jich vybral dvaatřicet.
Je známo, že jste takřka nuceně vystudoval matematiku na Fakultě jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT. Musíte mít v sobě systematičnost, disciplínu. Docenil jste úsilí, s nímž jste zdolal to, co jste si sám nezvolil?
Systematičnost, určitou cílevědomost a schopnost soustředění v sobě mám, to je pravda. Ačkoli na stole mám taky pěkný bordel… Ale ve svých prioritách jsem systematický: v psaní, v přípravě na závod, v práci pro nakladatelství. Umím se nezabývat blbostmi. Dokážu se zorganizovat a mám přepínací mozek, můžu hodinu soustředěně psát, pak dělat agendu Prahu, který mě živí (nakladatelství Práh – pozn. red.), a taky se potřebuju aspoň čtyřikrát týdně hýbat. Když chcete jet závod a přece jen udělat nějaký výsledek, tak to taky nemůžete šidit. A stejně systematickým způsobem doháním na stará kolena po večerech angličtinu.
A jste už tedy rád za tu matematiku?
Matematiku jsem ocenil s velkým odstupem, protože jsem to fakt nenáviděl. Ale podobně jako já „nakoupil“ můj syn; hraje v Dismanově souboru, ale nejvíc mu jde fyzika a matika, hlavně geometrie. Má dar prostorového vidění. Já měl spíš algebraické schopnosti, smysl pro abstraktní matematiku. Je fakt, že ve vzorcích je zakódovaný určitý typ krásy a pro fyzika i typ poznání. Vzorec je pro něho šestý smysl. Pro matematika je jeho obor spíš hrou, pro fyzika je matematika prostředkem. Teprve posledních pět let její znalost beru jako svou výhodu. A těší mě, že dětem můžu pomoct s věcmi do školy… Báseň je vlastně taky vzorec, obdoba vzorce matematického: jeden vzorec – jedno vyjádření. Ani není potřeba je dávat za každou cenu do sbírek.
Článek vyšel v časopisu Formen
