Muž, který žil s vlčicí: Občas jsem uvažoval o chovu rybiček | E15.cz

Muž, který žil s vlčicí: Občas jsem uvažoval o chovu rybiček

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Vlk. Setkali jsme se s ním už v dětství v pohádce o Červené Karkulce. Později nás dojímal příběh Bílého Tesáka. František Hrach žil s vlkem doopravdy. Tedy vlastně s vlčicí Lupínou.

Mít doma vlka. To si umí málokdo představit. S péčí o psa je to nesrovnatelné. To tvrdí pětapadesátiletý František Hrach z Písku. Ví, o čem mluví. Vlčici Lupínu měl více než patnáct let.

Jak k mláděti vlka přišel? Život zkušeného kynologa a vlčice spojila souhra náhod. František Hrach slíbil chovateli německých ovčáků z Německa, že mu sežene mládě vlka. Povedlo se to až po dvou letech. Zájemce ale krátce před tím zemřel. Vlče už vrátit do zoologické zahrady nešlo.

Začátky byly tvrdé

František Hrach už měl v minulosti vlky dva, a tak si Lupínu nechal. Nejdříve byla na písecké Lesnické škole ve školním psinci.

Zhruba po třech měsících ji přestěhoval na písecké kynologické cvičiště. Později pro ni získal nad cvičištěm výběh. „První čtyři roky byly drsné. Omezoval jsem Lupínu vodítkem a byl jsem ten špatný, který jí přikazoval, co smí a nesmí. Měla ze mě respekt,“ vzpomíná Hrach.

Na rozdíl od psa vlk neudělá stejnou chybu dvakrát. Musel vymýšlet pořád nové metody, jak ji přelstít. „Když jsem ji třeba potřeboval dostat do kotce, hodil jsem tam slepici. Když za ní Lupína vběhla, rychle jsem zavřel. Podruhé už zůstala venku. Snadné nebylo ani dostat ji na vodítko. Udělal jsem si háček na drátku, dal jsem jí maso, a když k němu zvedla hlavu, chytil jsem ji háčkem za očko obojku. Podruhé koukla, co mám v ruce, nezlákal ji ani pamlsek a byla pryč,“ vypráví Hrach.

Hodně těžké bylo naučit vlčici na město. „Vlk je zvědavé zvíře. Ale také opatrné a nedůvěřivé. Do města jsme ze začátku chodili jen v noci. Stačilo, aby poblíž zastavilo auto, a urazila by mi ruku. Chtěla utéct,“ vysvětluje kynolog. Pomalu si ale na všechno zvykala.

Mezi vlkem a mužem vzniklo vzájemné pouto. „Mohl jsem jí sáhnout pod čumák nebo na žrádlo. Nikdy jsem jí ho ale nebral a nedráždil ji. U vlka všechno musí jít nenásilně, postupně,“ popisuje majitel. Co u psa trvá dny a hodiny, trvalo u Lupíny dlouhé měsíce. Co se pes naučí za rok, vlčice zvládla za tři, čtyři roky. Každý neuvážený pohyb může narušit kontakt. Člověk nesmí vzteky zakašlat nebo trhnout vodítkem.

„Kolikrát jsem si říkal, že na to kašlu. Nebylo by lepší chovat rybičky? Ale chvíle, kdy jsem se zadíval Lupíně do očí, projel jsem jí rukou srst nebo se dotknul jejích zubů, rozhodly. Přesto každého od chovu této šelmy zrazuji. Pořídit si jakékoliv zvíře je závazek. Pořídit si vlka znamená upsat se mu na celý jeho život. Za každého počasí. Nemohl jsem si dovolit ani marodit,“ říká Hrach.

Na cvičišti měla vlčice psí kamarády. A získala si plno obdivovatelů i mezi lidmi. Přijížděli se na ni podívat dospělí a děti z Čech i z ciziny. Mezi nimi také Američan J. M. Masson, který napsal knihu Když sloni pláčou, nebo zpěvačka Marta Kubišová.

„Lupíně jsem věřil. Přesto jsem si vždycky oddechl, když návštěvníci v pořádku odešli. Všichni moji vlci byli zvyklí na dospělé i na děti, ale stejně jsem je musel hlídat,“ dodává Hrach.

Aby nebyla v ohradě sama, sehnal jí Hrach štěně německého ovčáka. Psa Armína. Lupína ho vychovávala po vlčím způsobu. „Probudila v něm pudy, které už dnes psi nepotřebují. I když vyhrával pátrací závody a byl několikanásobný mistr republiky ve stopování, byl to divočák. Ale pořád jako pes tíhnul k lidem,“ vysvětluje Hrach.

Vlčice ukradla dítě

Lupína měla zvláštní zálibu. Kradla. Hodinky, šálu. Jedné mamince se rozhodla ukrást i dítě.
„Seděli jsme se známou u stolu a najednou se začala shánět po malém synovi. Vyběhli jsme ven a viděli, jak ho Lupína táhne za rukáv pryč. Neublížila mu. Všechno dělala s citem,“ směje se Hrach.

Lupína odchovala spoustu psích štěňat, ale dočkala se i vlastních. S Armínem jich měla šest. Tři zabila, tři nechala. Asi podle zákonů přírody.

Dvě feny měly povahu po otci. Byly důvěřivé k lidem. Pes podědil povahu i vzhled mámy. Jedna z fenek dnes žije v Praze, druhá v Brně. Syn Lupíny Áres zůstal s otcem v píseckém výběhu. Lupína před rokem zemřela.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.