Muzejní poklady: z druhohor, z Madagaskaru i z vesmíru

Slezské zemské muzeum skrývá ve svých depozitářích skutečné poklady. Vzácné listiny, mince i zvířata.

Téměř dva a půl milionu položek čítají sbírky Slezského zemského muzea. Některé předměty jsou staré stovky i tisíce let, jiné pocházejí z velkých dálek a další putovaly z ruky do ruky, než se dostaly do muzejních depozitářů. Tam leží ve tmě a stálé teplotě. Vadí jim prach, vlhkost i světlo. Některé jsou
tak vzácné, že je lidé ještě na výstavách neviděli.

Poslední dopis vězně

Poslední dopis napsal Heliodor Píka v plzeňské věznici Bory v noci z 20. na 21. června 1949, těsně před popravou. Noc trávil se synem Milanem a zpovědníkem. Dopis psal obyčejnou tužkou na listy z kroužkového bloku. Pak se vyzpovídal a dostal poslední pomazání. Syna poprosil, ať neopouští matku a až přijde vhodný čas, ať očistí jeho jméno. Těsně před popravou si se synem připili šampaňským na lepší osud Československa. Osm minut po šesté hodině ráno jej jako vlastizrádce po- pravili. Píka se stal první obětí politických procesů. Jeho syn Milan dopis, ve kterém otec nabádá národ ke sjednocení a vyjadřuje se ke svému procesu, opatroval až do roku 2005. Pak jej předal spolu s celou otcovou pozůstalostí muzeu.
„Ti nejbližší věděli, co v dopise stojí, na veřejnost se však nikdy nedostal,“ říká vedoucí Památníku II. světové války Jana Horáková. Loni se dopisu ujali restaurátoři.
„Zatím se jednou vystavovala kopie první strany, celý nikdy. Až v červnu jej poprvé vystavíme,“ dodává Horáková.

S holí dům od domu

Ještě v devatenáctém století neuměli všichni lidé na vsi psát a číst. Aby se i k nim dostaly informace o obecních vy- hláškách, spolupracovala celá vesnice. Soused navštěvoval souseda a předával mu takzvanou kluku, obsílkovou hůl.
„Když chtěl rychtář nebo starosta vyřídit nějaké nařízení, poslal kluku se vzkazem k sousedovi. Ten musel toto úřední nařízení vyřídit a palici zanést k dalšímu sousedovi. Ten ji zanesl opět dále, až prolétl vzkaz celou obcí a palice se vrátila starostovi,“ líčí etnografka Miroslava Suchánková.
Kluky se vyráběly například z jalovcových kořenů a vyhlášky se na ně lepily pečetním voskem. Bez cedulky se posílaly jako výzva k placení daní.

Kameny z vesmíru

Opavské meteority obestírá nevyřešená záhada. Hroudy s vysokým obsahem železa našli dělníci v roce 1926, když odkopávali materiál pro Lundwallo- vu cihelnu v Opavě-Kylešovicích. Našli je na sídlišti lovců ze starší doby kamenné.
„Jedinečnost těchto meteorických želez spočívá právě v tom, že se našly v paleolitickém sídlišti. Jeho stáří je osmnáct tisíc let. Otázkou je, zda byli paleolitičtí lovci přímými svědky pádu meteoritu či zda jeho fragmenty sesbírali až po nějaké době,“ vysvětluje vedoucí oddělení přírodních věd Lenka Jarošová.
Detailní analýza devíti kousků meteoritů ukázala, že obsahují přes devadesát procent železa a mají téměř stejné složení. Jde tedy o úlomky jednoho tělesa.

Vzácná poloopice

Ksukol ocasatý patří mezi nejohroženější živočichy. Podivný primát žije na izolovaných místech madagaskarského pobřeží ve vysokokmenných lesích a mangrovových porostech. Slezské zemské muzeum má jeho unikátní preparát.

Ksukol má neobvykle dlouhý třetí prst na předních nohách. Proklepává jím dřevo a hledá v něm skryté larvy hmyzu. Zastupuje na Madagaskaru datlovité ptáky, kteří tam vůbec nežijí.
„Populaci ksukola tvoří posledních několik tisíc jedinců. Domorodci, kteří věří, že dotek jeho kostnatého prodlouženého prstu nosí smrt, jej pronásledují jako nositele neštěstí. Jeho životní prostředí mizí pod pilami dřevorubců,“ uvádí kurátor Martin Gajdošík.
Preparát ksukola vznikl ze staré kůže, převzaté roku 1992 z Národního muzea. Pražské muzeum kůži získalo roku 1949 z Obchodu s přírodninami Frič Praha. Ten jej roku 1884 získal z tehdy francouzského Madagaskaru.

Věhlasný jasoň

Slavný jasoň autokrator je vyhledávanou sběrateskou raritou a sběratelé jsou za něj ochotní zaplatit horentní sumy. Motýl žije ve velehorách střední Asie.
„Slezské zemské muzeum vlastní ve své entomologické podsbírce speciální kolekci jasoňů sběratele Ernsta Kammela, zakoupenou v roce 1947. Obsahuje přes osm tisíc exemplářů a zahrnuje historicky velmi cenné, často unikátní doklady, včetně typových exemplářů některých ras a forem,“ říká Jindřich Roháček.
Samec a samice jasoně auto-kratora z opavských muzejních sbírek byli uloveni v Hindúkuši a byli teprve druhým nálezem tohoto druhu na světě. Do šedesátých let 20. století to byly jediné exempláře tohoto druhu v Československu.

Zkamenělý život

Miliony let jsou staré štramberské zkameněliny. Tvoří je schránky a kostry bezobratlých živočichů, kteří obývali tropické moře v jurském období druhohor.
„Mnoho kusů jsme v sedmdesátých letech koupili od obyvatel Štramberka, kteří je v místních lomech sbírali. Například Eduard Chalupa, který pracoval v lomu Kotouč, a měl tak neomezený přístup k nejbohatšímu nalezišti, nashromáždil hodnotnou sbírku,“ popisuje kurátor Martin Hanáček.
Pětadvacet štramberských amonitů, vyhynulých druhohorních hlavonožců, muzeum koupilo od geologa Václava Hlouši. Jejich schránky mají i čtrnáct centimetrů.

Zlatá medaile

Vzácná zlatá medaile Jana Jiřího Krnovského leží v muzejních depozitářích osmdesát let. Pochází ze 17. století. Od doby jejího vzniku až do roku 1930, kdy se objevila v inventáři opavského muzea o ní prameny mlčí.
„Na své lícní straně nese podobu posledního hohenzollernského knížete Jana Jiřího, sekretáře protestantské Unie, čelného opozičníka a velitele slezských ozbrojených sil. Je pozoruhodným svědectvím své doby,“ popisuje památku nevyčíslitelné hodnoty kurátorka Věra Michnová. Medaile je litá a upravená jako závěsný šperk, drží ji třípramenný řetízek. Je na ní letopočet 1609.

Loutky i ucho kotle

Poklady skrývá také arche ologická a divadelní podsbír ka a podsbírka výtvarného umění. K nejstarším kusům uměleckohistorické sbírky pa tří soubor španělské keramiky. „Nejpočetnější je takzvaná azulejos. Jde o glazované keramické kachličky čtvercového formátu, z nichž se obkládaly plochy stěn, stropů a podlah. Ve sbírce máme i bohatě zdobené španělsko-maurské mísy,“ říká kurátorka Markéta Jarošová. Kurátorka divadelní podsbírky Sylva Pracná si nejvíce cení loutek, dekorací a dalšího zařízení kočovných loutkařů z 19. století či rodinných loutkových divadel z meziválečného období.
V archeologické podsbírce je například vzácné ucho hunského kotle, který sloužil k přípravě rituální potravy při pohřebních hostinách a náboženských obřadech. „Jeho kultovní význam podtrhuje močálovitý terén v místě nálezu, kam se podle zvyklostí obvykle vhazovaly děkovné či prosebné obětiny,“ říká kurátorka Markéta Tymonová.