Ne všude vládne lidem televize, internet a další výdobytky moderní společnosti. I v Královéhradeckém kraji ještě existuje ryzí svět horalů, kteří těmto svodům odolávají a žijí podobně jako naši předkové. Je to svět, kde vládne čistý vzduch, příroda a lidé, přestože mají hodně práce, se k sobě chovají jinak, než ti z města.
Z Hradce Králové to je na horskou samotu rodiny Mičkových u Dobřan v Orlických horách zhruba pětačtyřicet kilometrů. Pokud ale mrzne, k tomu poletuje sníh a fouká, cesta zabere celou věčnost. Pak není ničím výjimečným, že zatímco ještě v nedaleké Dobrušce pod horami jsou silnice bez problému sjízdné, okolí Dobřan je v zajetí zimy. Často není vidět na krok a řidič musí jet krokem, aby zůstal vůbec na silnici.
Rodinné hospodářství rodiny Mičkových leží ve výšce asi šest set metrů nad mořem a je obklopené pastvinami. Už na zasněžené polní cestě, která vede od asfaltové silnice k jejich farmě, je slyšet bečení ovcí. Na svahu nad cestou jsou v řadě vyrovnané balíky sena. Ještě nad nimi je ohrada, kde se pasou koně. Z nozder jim jde pára. Zatímco okolní krajina je pod sněhem, o kus dál u Mičkových na dvoře sníh ustoupil stovkám kopýtek ovcí a dalších domácích zvířat.
Stavení z 19. století
„Tak vás tady vítám, jaká byla cesta? Pojďte dál,“ volá srdečně ze dveří šestačtyřicetiletá Tereza Mičková.
Naproti domovním dveřím je v mírné stráni pod cestou ohrazená plocha, velká asi jako tenisový kurt. V ohradě je více než stovka ovcí. Když je silný mráz, mohou si vlézt pod seník, ve kterém jsou uskladněné další metráky sena.
Uvnitř opraveného stavení z konce 19. století je útulno. Hlavní místnost, která slouží jako kuchyň, jídelna i obývací pokoj dohromady, je stroze zařízená. Na fortelném dřevěném stole, který zabírá polovinu místnosti, je mísa s domácími makovými koláči. Zhruba uprostřed hřejí kachlová kamna, která patří od nepaměti do chalup v Orlických horách, stejně jako sošky a obrázky svatých. V okně nad kuchyňskou linkou je soška Panny Marie, na zdi nad stolem visí repliky pravoslavných ikon.
„Je tady těžké živobytí, ale neměnila bych. A to jsem holka z města. Tady mi to učarovalo,“ říká absolventka pedagogické fakulty v Hradci Králové.
Nalévá do hrnků horký čaj. Její osmiletá dcera Anna přináší obří sklenici medu. Za chvíli je kolem stolu pět dětí, jen ty mladší. Už na první pohled je na nich vidět, že jsou šťastné, vyrovnané, což potvrzuje i to, jak spolu mluví a jak se k sobě chovají.
Šest dětí v Americe
Se svým manželem, který nedávno zmizel neznámo kam, má Tereza jedenáct dětí. Nejstarší Miriam je dvacet a studuje vysokou školu, nejmladší je dvouapůlletá Kristina.
S manželem, Čechoameričanem Petrem, se seznámila v devadesátých letech, když byla ve Spojených státech na studiích. Deset let pak v USA společně žili na březích řeky McKenzie ve státě Oregon a narodilo se jim tam šest dětí.
V roce 1999 se přestěhovali do východních Čech, kde koupili zchátralou usedlost u Dobřan, stádo ovcí, pustili se do oprav svého vysněného domova a stali se z nich farmáři. Začali spolupracovat s českým intervenčním fondem ministerstva zemědělství, jenž podporuje drobné farmáře v horách, kteří chovem ovcí pomáhají kultivovat přírodní krajinu. Ovce na horských loukách likvidují plevel, a tím je chrání, aby nezarostly.
Manželé i letos, stejně jako v minulých letech dostali dotaci přes 150 tisíc korun. Není to mnoho, ale alespoň zčásti to provozu hospodářství pomůže. „Jsme vlastníky takových živočišných sekaček pro Orlické hory,“ usmívá se Mičková, rodačka z Hradce Králové.
Se svým manželem společně čelili řadě životních zkoušek, jako třeba té před deseti lety, kdy si jedno z jejich dětí hrálo se sirkami a zapálilo stavení. V té době právě opravený dům jim skoro celý shořel. Zatímco pak Mičková s dětmi bydlela na faře v Deštném v Orlických horách, její manžel žil v maringotce u poničeného domu, aby ho mohl opravovat. Nakonec se jim za pomoci charity i přátel podařilo dům znovu dát dohromady.
Další životní karambol Tereza Mičková zažila před rokem, kdy manžel od rodiny odešel. Bojovala o holou existenci, ale nakonec se jí podařilo za pomoci svých starších dětí a přátel těžké období překonat. Hospodářství, které čítá přes sto ovcí, husy, koně, slepice, jedno prase a rozlehlé pozemky, udržela.
„Bylo to těžké období, ale doufám, že je to už za námi. Nepřemýšlela jsem o tom, že bych to tady s dětmi zabalila a šla žít do města. Mám to tady ráda, děti také a už jsme s tím tady nějak srostli. V životě musí člověk často bojovat, a hlavně se nevzdávat,“ říká žena.
Život kolem ovcí
U Mičků je to jako v úle. Děti přinesly do místnosti pět štěňat. Děti štěbetají jedno přes druhé a navíc se teď po dřevěné podlaze batolí černá stvoření, která připomínají plyšáky.
„Na, pochovej si ho. Neboj se, nic nedělá,“ pobízí mne osmiletá Anna s výrazem zkušené chovatelky psů a jedno štěně mi dává na klín. Pozoruji další, které asi metr ode mne na podlaze vsedě usnulo a svalilo se na bok.
Chov ovcí do značné míry ovlivňuje život rodiny. V létě vyhání Mičkovi stádo na letní pastviny v okolí horské osady Polom, která je od rodinné farmy vzdálená asi pět kilometrů vzdušnou čarou. Louky tam jsou ve vyšší nadmořské výšce a v parných dnech tam ovce najdou kvalitnější trávu.
Přes prázdniny vždy někdo ze starších dětí stádo hlídá. Mičkovi tam mají na přespání maringotku. Je velmi pravděpodobné, že když mezi Polomem a Dobřany pocestný potká jezdce na koni, je to někdo od Mičkových, který se vrací z pastvišť domů, nebo naopak jede ke stádu.
„Vyrůstala jsem ve městě, a mohu tedy srovnávat. Děti, když žijí na horách, vůbec nemají problém s pohybem, na rozdíl od těch městských. Dostávají se přirozeně do kontaktu s přírodou, jsou soběstačnější a nedělá jim potíže uběhnout třeba tři kilometry v horském terénu a ani to nevnímají. Byli u nás například ornitologové a překvapilo je, kolik druhů ptáků moje děti znají a jak jsou schopny je ve volné přírodě určit,“ říká Mičková.
Volná pastva
Pastviny u Polomu jsou pod hlavním orlickohorským hřebenem a Mičkovi je mají v pronájmu. V posledních letech ale v Orlických horách pastvin ubývá. Většinu z nich obhospodařují velká zemědělská družstva a na drobné farmáře se tolik nedostává. Mičkovi mají vlastních asi dvacet hektarů pastvin a dalších třicet si pronajímají.
„Ovce na Polomu se pasou volně, nejsou tam žádné ohradníky jako třeba tady. Proto je třeba je víc hlídat, aby se nezaběhly. Naštěstí tady ale nejsou vlci či medvědi, a tak jim přímé nebezpečí nehrozí,“ usmívá se devatenáctiletý Mikuláš Mička.
Plemeno ovcí, které Mičkovi mají, je takzvaně masné, tedy vhodné na maso. A hlavně je určené do horských podmínek. Ovce běžných plemen by v drsném klimatu nepřežily. Jehněčí a skopové maso občas prodávají, ale většinou je mají pro vlastní spotřebu. Ovce zpravidla stříhají dvakrát ročně, na jaře a na podzim. Vlnu ale většinou vyhazovali, protože o ni neměl nikdo zájem.
Mohlo by se zdát, že od podzimu do jara, kdy pastevci drží stáda na farmách, mají Mičkovi pohodu a přichází doba odpočinku. „To je velký omyl. Pořád je co dělat. Někdo musí naštípat dříví do kamen, odhazovat sníh a také zaopatřit zvířata,“ říká Mikuláš.
Chovu ovcí rozumí. „Jsou to léta praxe. Ani to už tak neberu. Setkávám se s ovcemi odmala. To, co potřebují nebo kdy je vhodné je porážet, jsem odkoukal od našich. Zkrátka chov ovcí je pro mne přirozená součást života. Co na to kámoši z města? Tak ti to nechápou, jsou to měšťáci,“ usmívá se mladík.
Nejtěžší na chovu ovcí je podle něho příprava sena na zimu. „Balík sena má 250 kilogramů a máme jich tady okolo sto padesáti. Na zimu to stačí. Přikrmujeme ovce zrním a sladovým květem. V zimě je krmíme dvakrát denně, a to samozřejmě nejenom ovce, ale i další domácí zvířata,“ popisuje Mikuláš, který plánuje vyrazit do zahraničí. „Pak se ale zase vrátím, mám to tady rád.“
Tereza Mičková pevně věří, že farmářská rodinná tradice v budoucnu nezanikne. „Některé děti chov ovcí vyloženě baví a některé to berou jako samozřejmost, že se o zvířata musí postarat. Myslím, že k tomu získaly vztah, a věřím, že alespoň někdo z nich bude pokračovat. Když člověk k chovu ovcí přičichne, tak to v něm prostě je a těžko se toho zbaví,“ říká Mičková.
Cesta z města
Mičkovi nejsou jediní, kteří se pustili do dobrodružství, usadili se v Orlických horách a začali se živit chovem ovcí. Pastevectví se věnuje v okolí Dobřan několik soukromníků. Lze je najít třeba v Olešnici v Orlických horách, Sedloňově, Dobřanech, Šedivinách nebo v Deštném. Někteří chovají i kozy, krávy nebo koně.
„V nejbližším okolí jsme tady tři rodiny, co má každá přibližně sto ovcí. Je tu docela dost lidí, kteří to ve městě zapíchli a šli žít do hor. Nejsilnější vlna byla v devadesátých letech. Jedná se většinou o lidi mezi třiceti až čtyřiceti lety a teď jsou tu už doma, zapustili tady kořeny. Tak jako my. Co vím, tak nikdo z nich to tady nezabalil a nevrátil se. Máme mezi nimi hodně přátel. Setkáváme se a třeba si i vyměňujeme zkušenosti s chovem zvířat,“ říká Tereza Mičková.
Kolem obřího obdélníkového stolu se vejde pohodlně pětadvacet dospělých lidí. Stůl se zaplňuje několikrát do roka. Třeba, když má někdo z početné rodiny narozeniny, a hlavně na Vánoce. U Mičků se do příprav štědrovečerní večeře zapojují všichni, kdo mají na to věk a sílu. A výsledek? Stůl se pak doslova prohýbá pod množstvím dobrého jídla a pití.
„U nás máme Vánoce ve velké oblibě, je tu vždy ten správný šrumec. U štědrovečerní večeře se setkává celá rodina a ještě několik lidí navíc. Děláme takovou naši specialitu - kuře na kukuřici. Na stole nesmí chybět jehněčí řízky, klobásy, bramborový salát, rybí polévka. Každý si najde, na co má chuť. Myslím, že letos se nás sejde tak dvacet,“ odhaduje Mičková.
Co se týče přání do nového roku, tak chce, aby byli všichni její blízcí zdraví. „A aby lidé byli méně chamtiví, nenechali se tolik vláčet penězi a konzumem, byli k sobě přátelštější a více naslouchali přírodě,“ dodává farmářka.
OVCE JAKO SMYBOL
* Symbolika ovce je v české lidové kultuře velmi rozšířená a souvisí s křesťanstvím. Nejčastěji se objevuje v období významných církevních svátků, především na Vánoce a Velikonoce. Přispívá k tomu i mírumilovná povaha těchto zvířat. Provázání křesťanství se symbolikou ovce se vysvětluje tím, že křesťanství vzniklo v oblastech, kde bylo pastevectví a salašnictví velmi rozšířeno. V celém Středomoří byl chov ovcí už od starověku ekonomicky významný. V lidové kultuře je zejména jehně díky své povaze, vzhledu, ale i propojení s křesťanstvím považováno za symbol poslušnosti, pokory a mravní čistoty. Ovce obecně je tak v lidové kultuře vnímána vesměs pozitivně.
