Na nadávky si zvyknete, říká Řehtačka

Už roky fandí na zápasech fotbalistů Písku. Ze začátku nastupoval v bráně na hřišti. Od čtrnácti let se přesunul s praporkem do pozice lajnového rozhodčího a později pracoval jako vedoucí mužstva.
Je to zhruba deset let, kdy skončil Jan Zborník jako funkcionář v píseckém klubu. Na fotbal chodí dál. Stal se nejvěrnějším fanouškem.
Má dva dresy, vlajky, čepici, šálu a velkou řehtačku. Na každý zápas proto vždycky dorazí s velkou taškou a mezi diváky už získal přezdívku Řehtačka. „Nemůžu už zdejšímu fotbalu pomoct finančně, ani jinak, proto fandím,“ líčí pětapadesátiletý muž. Vlajky vyvěšuje a řehtačkou doprovází povzbuzující pokřiky.
Když mu to dovolí práce, vyrazí vždycky. Jen na posledním utkáním doma se Žižkovem B chyběl. „Alespoň vyvěsím vlajky. Udělám výzdobu,“ říkal den před zápasem, když se chystal na stadion.
Bylo to jedno z mála utkání, na kterém nebyl. Jinak řehtá doma i venku, kam s píseckým týmem jezdí. Má fotbal rád i díky svému tátovi, který byl také velkým fanouškem. „Narodil jsem se v červenci a řekl bych, že už v září jsem byl v kočáru na fotbale,“ usmívá se.
Jako fanoušek už toho objel hodně. Nejprve sám. Potom nechal vyrobit i řehtačku pro svého syna, který s ním však jeho koníček nesdílel. Poslední rok se Zborníkem jezdí na zápasy třináctiletý Filip Landík. Dostal svoji řehtačku, má dres a společně fandí. „Potkali jsme se na fotbale v Plzni. Byl tam s tátou,“ vysvětluje. Zborník je navíc ještě fanouškem Slavie Praha a malý Filip zase Sparty. Při jízdě na venkovní stadiony se po cestě špičkují.
Na hřištích soupeřů si toho vyslechne hodně. Od vtipů, přes nadávky až po osobní inzultace. „Člověk musí být „zabejčený“. A hlavně neodpovídat,“ krčí rameny Zborník, kterého v posledních letech agresivní fanoušci i napadli.
Ve Vlašimi museli s malým Filipem a jeho otcem utíkat před domácími opilými diváky přes plot hřiště, aby se zachránili. „To bylo celkem hustý. Od té doby je znát, že je Filip z fandění trochu přešlý,“ dodává Zborník a chodí na zápasy spíš už jen doma.
Napadli ho i v Kaplici nebo ve Vodňanech. „Ale to jsem byl rychlejší, než ten chlap a dal jsem mu ji dřív,“ směje se Zborník.
Setkal se ale i s milejším přivítáním. Třeba v České Lípě půlka stadionu skandovala směrem k němu: zdravíme Písek. To ho potěšilo. Severočeské stadiony v České Lípě a ve Varnsdorfu jsou pro něj také nejoblíbenější v České fotbalové lize, stejně jako plzeňská Doubravka v divizi.
Jan Zborník se považuje za pamětníka píseckého fotbalu. Právem. „Největší zážitek byl, když tady v roce 1987 hrála Sparta a Slavia. Bylo tu patnáct tisíc diváků a fantastická atmosféra,“ vypráví.
Písecký fotbal v červnu oslaví sto let od svého založení a Zborník chystá pro hráče i diváky překvapení – speciální výzdobu. „Co to bude, to si ještě nechám pro sebe,“ říká tajemně. Ale už teď se na to těší.
Fanouškovské zázemí v Písku nepovažuje za nejlepší. Lidé chodí na fotbal i jiné sporty ve velkém počtu. Příliš však nefandí a atmosféra je podle Zborníka chladná. „Rád bych v Písku někdy založil fotbalový fanklub, ale nestojím o fanoušky, kteří se budou opíjet a dělat výtržnosti,“ ujišťuje. Naposledy v derby s Českými Budějovicemi B přišli na fotbal fandové z hokeje a akce byla bez incidentů.
Zborník žije nejen pro fotbal. V Písku sleduje i jiné sporty. Chodí na házenou nebo basketbal. Byl to právě on, kdo byl slyšet v přímém přenosu České televize ze semifinále házené interligy žen Slavia Praha – Písek. Sám překřičel celou halu. Jezdil se dívat i na fotbal do Strakonic. Naopak v Čížové byl, jen když tam hrál Písek. „Nic proti nim nemám, ale jsou to soupeři. Proto jsem tam nejezdil ani v době, kdy hrála Čížová divizi,“ připomíná.
Na hokej nechodí vůbec. Před pár lety ho s řehtačkou ze stadionu vyštvali a od té doby tam byl jen jednou, když letos hrál IHC Komterm o postup do první ligy. Nadávek si užije dost venku. Doma je poslouchat nechce.
„Každý má nějaký koníček. Někdo chodí do hospody, někdo hraje automaty a já chodím na sport,“ říká Zborník. Doma s tím nikdy problémy neměl. Je rozvedený a dříve mu fandění jeho žena tolerovala. „Do smrti ale fandit určitě nebudu,“ směje se nad otázku, jestli bude někdy chodit do hlediště jen tak bez dresu. Zatím svou řehtačku, kterou mu vyrobil před deseti lety truhlář v Putimi, odložit nehodlá.