Zastavujeme ve vesničce Ťia-kou na vrcholu jednoho ze zalesněných horských hřebenů a následující čtvrthodinku skládáme z korby zboží. Je to spousta přepravek s jídlem, nápoji, olejem, palivem i alkoholem a také kovové listy určené do malé pily, která je rodinným živobytím domácích. Pán domu Lu Sien-cho je viditelně potěšen náhodnou návštěvou.
S neskrývanou radostí mi ukazuje své obydlí a majetek. Ten tvoří dvacítka jaků, pila na dřevo, dvojice náklaďáků a poměrně velké hospodářství. „Nic nám tady nechybí,“ říká spokojeně muž ve středních letech sedící v zahradní kuchyňce sloužící zároveň i jako obývák. Kamínka na dřevo s komínem a hliněná podlaha ostře kontrastují s nejnovějším modelem televizoru. Jeho obrazovka sem do Ťia-kou, vesničky ležící téměř na konci světa, večer co večer přináší události a postavy ze vzdálené reality, jakou si domácí ve svém klidu snad ani nedokážou představit.
Za jedním stolem
Věčně se usmívající babička s pětihranným kloboukem zvaným kýga, který je součástí tradičního ženského oděvu etnika I, nakonec vypne hučící přístroj a začne se věnovat vaření. Pomáhá jí snacha a další sympatická obyvatelka domu se zajímavým jménem Šun-ťie Fu-že. Její dvě děti si hrají se čtyřmi potomky Lu Sien-cha a dům je ve chvilce naplněn živou radostí.
„My nežijeme ve městě, takže můžeme mít dětí, kolik chceme!“ raduje se hlava rodiny, zatímco ženy opékají vepřovou slaninu nazývanou čú-žó. Jako předkrm jsou chutné opékané placky z rýžové mouky ní-fá-mí a přílohu tvoří vařená zelenina čin-sae, fermentované lómpú připomínající korejské kimči nebo opečená pálivá paprika lán-c’.
Stolování rodinu viditelně spojuje, mastné pokrmy jedí bez jakýchkoli problémů i malé děti. Několikaměsíční batolata se sice teprve nedávno naučila sedět, ale v rukou už pevně drží čerstvě odříznutý kus mastné slaniny. Žvýkají ho s obrovským zaujetím, až se jim ve večerním světle petrolejky lesknou mastná líčka. I když elektřina je už dnes součástí každodenního venkovského života i v odlehlých koutech země, nepoužívá se na osvětlení za všech okolností. Koneckonců za léta strávená v lůně přírody si lidé I na pološero nebo úplnou tmu dávno zvykli.
Pohárek a vůně pilin
Starší muži z rodiny se po večeři věnují cigaretám, pivu a rozhovorům, zatímco mladší včetně puberťáků dlouho do noci řežou na pile mohutné kmeny nedávno pokácených stromů na prkna. První skupinka se postupně rozveseluje a z ruměnce na jejich tvářích je znát alkoholové opojení.
Děti a vnuci veselé chásky se zatím namáhají s těžkými břevny ještě trochu vlhkého dřeva. Rozdělení pracovních úloh berou všichni jako samozřejmost a reptající bychom tak marně hledali i mezi ročníky, jež by v tuto dobu už měly dávno spát před zítřejším vyučováním.
„Zítra musím odvézt dřevo na prodej, už je objednané,“ vysvětluje Lu Sien-cho, který dnes večer popíjí jen velice střídmě. Místo bezstarostné diskuze s ostatními muži se prochází mezi čerstvě nařezanými prkny a kontroluje jejich kvalitu. Zatímco řezání se věnuje dvojice dospělých mladých mužů, na hromadu je úhledně ukládají jejich mladší příbuzní. Rodina je na čínském venkově dokonale sehranou skupinou ve všech etnikách. Právě to Číňané ve městech venkovanům často závidí.
Výjimkou není ani Fang, mladá obyvatelka Šanghaje, se kterou si povídáme jiný večer pod hvězdnou jünnanskou oblohou. „Jsem tady jen na výletě s kolegy z práce. Zítra se vracíme domů, do zničujícího stereotypu práce a snažení, abychom si mohli dovolit byt, auto a kdovíco ještě. Tito lidé jsou podle mého skutečně šťastní. Mají vše, co potřebují, krásné místo na život a dětí, kolik se jim zachce,“ dokončí svůj zasněný monolog příslušnice úspěšné městské generace dnešních třicátníků.
Mizející ráj
Ráno pokračuje život v Ťia-kou stejně nenásilným tempem jako předcházejícího večera. Ani ruch na cestě není o nic větší. Jen světlo nového dne ukazuje věci, jež před námi milosrdně skrývala tmavá hvězdná noc. Na všechny strany vedou nové elektrické kabely, na nedalekých zelených pahorcích svítí stožáry vysokého napětí. Za zatáčkou boční silnice zase usilovně pracují cestáři. Ti asi všude v Číně dennodenně pokračují ve výstavbě asfaltových silnic i tam, kam donedávna vedly jen rozbité prašné cesty.
Některé obrazy však zůstávají jako pohlednice z minulosti vymalované jinými, možná hezčími barvami: mladá vesničanka vede na pastvu huňatého jaka a s maličkým dítětem na svých zádech si vyměňuje láskyplné pohledy. Za chvilku ho máma postaví rovnýma nohama na okraj nově vybudované silnice. Jedné z těch, které do ztracených končin přinášejí svět, aby potom do stejného světa po kouscích odnášely jejich krásu a klid.
Provincie Jün-nan
Kromě rozmanitosti obyvatel je pestrá i zdejší příroda. Zatímco hlavní město Jün-nanu Kchun-ming leží ve velké kotlině se zelenkavým jezerem Tien-čch’, v kraji směrem na severozápad stojí vysoké bělavé hory a hluboké rokliny. Jün-nan je svou rozlohou přesným pětinásobkem České republiky a hraničí s Myanmarem (Barmou), Laosem a Vietnamem, dále s dvěma dalšími čínskými provinciemi: S’-čchuan a Kuej-čou a také se dvěma autonomními oblastmi: Tibetem a Kuang-si.
Jazyk dětí tří provincií
Z osmi milionů příslušníků etnika I žije v Jün-nanu asi čtyři a půl milionu. Dalších dva a půl milionu můžeme najít v sousedním S’-čchuanu a zbývající milion na severozápadě provincie Kuej-čou. Přestože většina z nich ovládá standardní nebo mandarínskou čínštinu, v domovech si udržují vlastní jazyk. Ten patří do tibetsko-barmské jazykové skupiny sinotibetských jazyků. I hovoří šesti různými dialekty.
Několik druhů víry
Někteří z I, žijící v Jün-nanu, jsou vyznavači buddhismu, častokrát však smíšeného s prvky jejich původní animistické víry. Začátkem dvacátého století za působení západních misionářů v oblasti část populace I konvertovala na křesťanství. Počet těchto konvertitů však nečiní velké procento z celkové populace, údaj z konce minulého století hovoří přibližně o sto padesáti tisících křesťanů v řadách jün-nanských I.
