Na skály lezeme s tátou. Má ma není doma, tak o tom neví

Před očima lezecké scény z filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku, v uších slova Mládkovy písničky Proč bychom se báli, na Prachovské skály… Přesně s takovými pocity očekávaly minulou sobotu redaktorky Sedmičky svého „guru“ u cvičných skal za Radošovicemi. Jedna, aby poznala, jak se na skály leze, druhá, aby zatím všechno dole zaznamenala. Co kdyby? Na pojištění proti úrazu jsme ani jedna nepamatovala. „Jste tam? Už můžu?“ ozývá se novinářka odzdola k vrcholku skály, kde její lano zajišťuje instruktor Karel Ondrášek. Je upnutá v sedáku, který se skládá z bederního pásu a dvou pásů kolem stehen. Oba jsou slaňovacím okem spojené s pasem. Od prvního kroku vzhůru je závislá na vlastní síle a muži, co jí nahoře jistí před pádem. „Pojď, ale dávej jasné povely: jdu, dober, zruš, povol!,“ diriguje instruktor. A další pokyny následují. „Nelep se na skálu. Najdi si nějaký chyt.“ Zezdola je dobře vidět, kde by se horolezkyně mohla chytit a od diváků, kteří stojí pod skálou, přijde občas rada jako: pravou rukou nahoru! Ještě o kousek dál.
Na skále je to ale něco jiného. „Nevím, kudy. Stojím na pravé noze a hledám, kam dát levou,“ hlásí redaktorka Klára Alešová. „Hlídej si tři pevné body. Dolu se nekoukej, tam nepoletíš, na laně seš. Neber to jen rukama. Snaž se nastoupat nohama,“ radí Ondrášek.
Po necelé půl hodině je lezkyně nahoře. Pár pohledů do objektivu fotografa, který se k ní dostal po schůdnější zadní straně. Škoda, že nemáme vlajku. Tak to přece dělají ti, co zdolají nějaký vrchol. Třeba příště.
„Bylo to skvělé. Bezva adrenalin. Strach z výšek nemám, ale člověk neví, jestli to dá a jestli na to má vůbec sílu, když nikdy nic takové nezkoušel,“ popisuje redaktorka své pocity.

Pár minut teorie a rovnou na skálu

Takhle to vypadalo v cíli. Opadl strach a nervozita. Ale jak naše velká výprava začala? Když jsme dorazily ke cvičným skalám různé obtížnosti, na kterých jsou trvale osazené skoby, vmísily jsme se do zajímavé společnosti. Mezi začínající i pokročilé horolezce, horolezčata Nikolu a Daniela, nemluvně v kočárku a jeho matku, zamilovaný pár, studentku gymnázia s kamarádkou z německé Kostnice. Ta přijela na výměnný pobyt. Různorodost dotvářejí i členové horské služby. Jak to, že lezou tak malé děti? „Jsme tu s tátou. Máme rádi výšky. Líbí se nám, že se pokaždé dostáváme výš a výš. Závratě nemáme,“ říkají jedenáctiletá Nikol Limpouchová s devítiletým bratrem Danielem.
A co na to máma? Bojí se o vás jako ve filmu Jak vytrhnout velrybě stoličku? „Nebojí, protože není doma,“ odvětí Daniel pohotově.
S Karlem Ondráškem z horolezeckého oddílu klubu turistů, který pořádá kempy lezení v Radošovicích jednou do roka, jsme měly domluvenou základní instruktáž. Chtěly jsme slyšet teorii a hned ji doplnit praxí. „To, co tady děláme, je průprava na vysokohorskou turistiku, kde se střídá chůze se zdoláváním skal. Například v Alpách, ty jsou nejblíž. Přidat se k nám může kdokoliv,“ vítá nás školitel. O horolezectví nevíme téměř nic. Dozvídáme se, že dnes dáme skálu dvojku. To znamená obtížnost lezení číslo dvě. Na trojku a čtyřku jsou tam jiní. Nejdřív se ptáme, jak jsme oblečené a obuté. „Pro dnešek stačí, co máte. Dobré boty, kraťasy, triko, bundu,“ hodnotí. Do Alp by doporučoval něco jiného. „Tam potřebujete pohory, protože zdoláváte jedničku, dvojku. Do báglu pak klasické turistické vybavení a oblečení do každého počasí. Speciální boty, takzvané lezečky, jsou potřeba až na náročnější skály. Fyzička by měla být co nejlepší,“ dodává. Tu tedy novinářky sedící u počítače moc nemají. V zimě občas běžky, v létě kolo. Taková kondice by měla ale pro dnešek stačit. Dobrá jsou podle instruktora gumová kolečka na posílení prstů a rukou. Uklidňuje nás ale tím, že při vysokohorské turistice člověk nevisí ve vzduchu pouze za prsty. Celkově vybavení závisí na tom, kam se člověk vypraví. Například na turistické trasy nebo zajištěné cesty. V těžším terénu se neobejde bez lana, sedáku, karabin, smyček na jištění a další výstroje. V alpských ledovcích jsou kromě toho třeba i mačky a cepín.
Teorii bychom měly. Dál ji střídá navlékání do sedáku, uzlování lana a další praktické a nezbytné rady. Startujeme. Všem nováčkům právě o něco víc buší srdce. Čeká je skála, kterou jdou pokořit prvně v životě.