Dvacet let společného života s tyranem. Že je to zvláštní, či dokonce nesmysl, protože to nikdo nemůže vydržet? Na Zlínsku to možné je. Násilí v rodině je často skryté, takže o něm nevědí ani nejbližší příbuzní. A pokud něco zaslechnou sousedé, raději mlčí.
Oběti svého partnera často omlouvají, nebo se před ostatními lidmi stydí a nic neřeknou. „Výhružky, nadávky i bití snášela maminka až do mých jednadvaceti let. Nevím, kdy to přesně začalo, byla jsem dítě, ale ty scény s otcem si přesně pamatuju. Například, že pustí plynovou bombu a vyhodí dům do povětří. Často lítaly i rány. Někdy jsme z domu raději v noci utekly a šly k babičce. Nikdo v rodině to ale neřešil. Když jsme občas zavolaly policii, tak se otec zamknul do ložnice, dělal, že se nic neděje a policistům ani neotevřel. Žádnou páku na něho tehdy neměli,“ vzpomíná dvaatřicetiletá Lucie Pražáková ze Zlína.
Osmdesátiletý násilník
Dnes už jsou oběti domácího násilí v trochu jiné situaci. Policisté mohou útočníka vykázat na deset dní z domu a mezitím se oběti věnují odborníci z Intervenčního centra, aby jí pomohli.
Někdy lze vykázání předběžným opatřením u soudu prodloužit až na jeden rok. „Pokud se vykázaný člověk vrátí domů, dopouští se trestného činu a hrozí mu jednoleté vězení. Stejně může být ale potrestána i oběť, pokud násilníka dobrovolně pustí. Velmi nám pomohl fakt, že policie od roku 2006 nepotřebuje souhlas oběti se stíháním násilníka. Oběti domácího násilí totiž většinou trestní oznámení stáhly,“ uvedla mluvčí Krajského ředitelství Policie ČR ve Zlíně Jana Bartíková.
Vykázání agresivních osob z domácnosti uplatňuje policie stále častěji. Loni ve Zlínském kraji ho použila jednaosmdesátkrát, což je ve srovnání s rokem 2009 více než dvojnásobek. Nejvíce vykázaných, čtyřicet, bylo ve Zlíně. Nejstarším byl osmdesátiletý muž z Otrokovic, kterého na deset dnů přijali do psychiatrické léčebny v Kroměříži. „Letos jsme vykazovali už stokrát,“ říká Bartíková.
Zvýšený počet je daný tím, že policisté mají větší zkušenost s vykázáním. Také se o těchto případech víc mluví, takže mnohé, které by zůstaly dřív ukryty, teď odhalí. Stále se však k policii dostane jen část případů.
Přibývá trestných činů
Alarmující je počet trestných činů, které s domácím násilím souvisí. Je to například ublížení na zdraví, znásilnění a dokonce i vražda. Loni evidovali ve Zlínském kraji 151 závažných trestných činů, které vykazovaly známky domácího násilí. Přestupků s prvky domácího násilí v roce 2010 prověřovali přes osmnáct set.
Navíc vzhledem k převážně „venkovskému“ rázu regionu řadu případů odehrávajících se v malých obcích, v relativně úzké komunitě lidí, nikdo neřeší. „Specifické je například Valašsko, kde se spousta lidí věnuje myslivosti, mají zbraně. K alkoholu tam taky nemají daleko. Je tam velké procento věřících lidí, kteří nelehký život s tyranem vnímají jako úděl a snáší toho daleko víc, než by snesli například lidé v Praze,“ vysvětluje Jarmila Hasoňová z Intervenčního centra Zlínského kraje, kde pomáhají obětem domácího násilí.
Často se prý ve zlínském Intervenčním centru také stává, že svého rodiče přivedou děti a žádají o pomoc. „Jednou se objevily mezi dveřmi dvě dívenky, jedenáct a dvanáct let. Slyšely prý o nás ve škole a chtějí pomoc, protože máma žije s přítelem, který ji týrá. Tento případ není nijak výjimečný. Děti mají informace ze školy a reagují na ně. Stává se, že samy volají policii a zachrání tím mámu,“ dodala Hasoňová.
S nožem pod krkem
Děti se v případech domácího násilí ocitají i v roli rukojmích. Když už totiž na oběť nezabírají výhrůžky typu „já se zabiju“ nebo „já tě zabiju“, tak vždy zafunguje „zabiju děti“. „A opravdu v řadě případů měly děti nůž pod krkem nebo pistoli či pušku u hlavy. Teprve až tato situace donutí mámu vyhledat pomoc,“ popisuje Hasoňová.
Podle statistiky žilo v roce 2010 ve Zlínském kraji v rodinách, ze kterých byl vykázaný násilník, šestasedmdesát dětí. Ty musí dál normálně žít, i po probdělých nocích musí chodit do školy. Pokud učitel není obzvlášť vnímavý, ani nepozná, proč se například změnil prospěch dítěte. Nebo proč se najednou chová agresivně a je vulgární. Ono zatím tímto způsobem volá o pomoc. Oběti domácího násilí se za situaci v rodině velmi stydí a dělá jim problém se komukoliv svěřit. Ve škole proto nemají učitelé o tom, co doma dítě vidí a slyší, ani ponětí.
„Málokdy ví o týrání třeba i prarodiče. Děti k nim například nesmí, nebo mají povoleny jen omezené návštěvy jednou za čas. A k babičce odjedou s přesnými instrukcemi, co mohou a co nemohou říkat,“ uvedla Hasoňová.
Paradoxně měli ve zlínském Intervenčním centru i několik případů, kdy se týraná žena rozhodla oznámit své matce, co se děje v domácnosti. A vlastní matka místo toho, aby pomohla dceři, bránila svého zetě, kterého znala jako člověka pracovitého, který zabezpečuje rodinu.
Nadýchal 3,7 promile
Zatím poslední vážnější případ řešili policisté v malé obci poblíž Jablůnky. „Opilý čtyřiatřicetiletý muž tam sprostě nadával své o šest let mladší manželce, a také ji napadal,“ popisuje vsetínská policejní mluvčí Lenka Javorková. Manžel byl agresivní, kopal a tloukl do dveří. Žena dostala strach a zavolala policii. „Muž nadýchal 3,7 promile alkoholu. Policisté ho na deset dní vykázali z domu,“ dodala mluvčí.
Letos na Vsetínsku zatím evidují dvaatřicet násilníků, kterým zakázali vstup do domovů a téměř sto padesát přestupků a trestných činů se znaky domácího násilí. „Loni bylo za stejné období dvanáct vykázaných. Za celý rok jich bylo osmnáct,“ vypočítává Javorková.
Otřesné zážitky s týráním mají někteří důchodci. Jejich děti nebo vnoučata jim často vyhrožují bitím, nebo je skutečně bijí. Staří lidé přežívají v nedůstojných podmínkách, jejich potomci jim brání, aby se stýkali s kýmkoliv v okolí a v několika případech je dokonce trápili hlady. Přitom je velmi těžké se k obětem dostat a pomoci jim. Jejich potomci přebírají důchod, vyzvedávají recepty u lékaře, což pro okolí může znamenat i to, že jsou pozorní a například babičce či dědečkovi pomáhají. Ve skutečnosti ale takto pouze brání tomu, aby vyšla pravda najevo.
Hasoňová dodnes vzpomíná na jeden ze svých prvních případů v Intervenčním centru. „Naše nejstarší klientka měla šestadevadesát let a týrala ji čtyřicetiletá vnučka s přítelem. Všichni žili v jednom bytě v paneláku. Týrání bylo obzvlášť brutální. Vnučka s partnerem jí sedala na tvář, močila na ni, škrtili ji šňůrou. Důchodkyni pomohl až starší pán, který si všiml jejích zranění. Potkávali se při mši v kostele a jednou ji přesvědčil, aby vše začala řešit. K násilí ale v rodině docházelo řadu let. Paní svoji vnučku pořád omlouvala, nechtěla jí ublížit,“ vysvětluje Hasoňová.
Týrání důchodců přitom nemusí být jen fyzické, ale i psychické, sociální nebo ekonomické. Scéna z filmu Na samotě u lesa, kde babička s dědečkem musí přeskakovat výkopy, rozhodně není přehnaná. Ve skutečnosti se v rodinách dějí ještě horší věci.
Co dělat v případě domácího násilí
Volat policii, linku 158.
Při zranění vyhledat ošetření u lékaře. Říct mu, co a jak se stalo.
Ihned po útoku neuklízet (například rozházený či rozbitý nábytek, roztrhané oblečení).
Nestydět se obrátit s žádostí o pomoc na své přátele, rodinu, odborníky.
Vyhledat pomoc Intervenčního centra pro osoby ohrožené domácím násilím. Je bezplatná a anonymní. Intervenční centrum Zlínského kraje: U Náhonu 5208, Zlín, telefon: 577 018 265, 774 405 682, www.poradnazlin.cz, ic.zlin@seznam.cz
