Poslední rok a půl trénoval s Ivanem Haškem v Dubaji a v červenci se stal jeho asistentem u české fotbalové reprezentace. Už tři roky přitom žije společně s manželkou, bývalou reprezentantkou v plavání Janou Myškovou-Klusáčkovou, v Pardubicích. „Střídavě bydlíme tady a tam, kde zrovna trénuju,“ říká Luděk Klusáček.
Proč jste se s manželkou rozhodli pro Pardubice?
Samozřejmě jsme to zvažovali, ale protože ona je z Pardubic a v Praze se jí moc nelíbilo, zvolili jsme Pardubice. A musím přiznat, že i mně se tady líbí.
Ovšem trenérské řemeslo je hodně kočovné, takže Pardubic si asi moc neužijete…
Je to přesně tak. S Janou sice bydlíme v Pardubicích, kde jsme nedávno začali přestavovat dům, ale čas strávený tady opravdu není dlouhý.
Poslední rok a půl jste působil na velice exotickém místě, s Ivanem Haškem jste trénoval saudskoarabský klub Al Ahlí. Jak na tuto epizodu vzpomínáte?
Jenom v dobrém. Bylo skvělé poznat novou zemi, jiný způsob života. Bylo tam krásné prostředí, teplo a moře. Navíc jsme byli jako tým úspěšní, co víc si přát.
Je rozdíl pracovat s převážně muslimskými hráči a s Evropany?
Hlavní rozdíl je v tom, že arabští fotbalisté jsou víc volnomyšlenkáři. Je těžší svázat je nějakými úkoly. Musíte je motivovat naprosto jiným způsobem. Je potřeba zabavit je jako malé děti. Chtějí si pořád hrát a ve chvíli, kdy mají pocit, že si hrají, tak trénují naplno.
Takže metoda biče na ně nefunguje?
Vůbec. Je potřeba k nim přistupovat jinak. Disciplínu sice udržovat musíte, ale nemůžete ji vynucovat takovými prostředky, jako se to občas děje u nás.
V Dubaji jsou samozřejmě vysoké teploty, museli jste proto upravovat časový rozpis tréninků?
V letních měsících určitě. Jinak je tam zvykem, že se trénuje navečer, většinou kolem sedmé osmé hodiny, kdy je teplota přijatelnější. Loni v srpnu a v září v době ramadánu jsme ale museli trénovat až od deseti hodin večer. Přesto bylo skoro čtyřicet stupňů.
Je období ramadánu pro trenéra složité? Samozřejmě se tomu musíte přizpůsobit. Nemůžete měnit chování hráčů, jejich zvyky. To prostě nejde. Tréninky proto musí začínat až večer po západu slunce. Navíc je potřeba počítat s tím, aby před nimi hráči měli dostatečný odstup od jídla. V době ramadánu totiž můžete jíst a pít také až po západu slunce, tedy někdy kolem sedmé hodiny.
Každé trenérské angažmá obohacuje, v jakém směru vás obohatilo tohle?
Byl to určitě nový způsob motivování hráčů a navíc jsem měl možnost pracovat s jedním z našich nejlepších trenérů Ivanem Haškem. Mohl jsem zblízka poznat jeho trenérskou filozofii, jeho systém práce.
Ivan Hašek vás přizval i k české reprezentaci. Jak se cítíte coby druhý trenér národního týmu?
Vyžaduje to úplně jinou organizaci práce a času. Snažím se najít nějaký optimální model, podle kterého by to fungovalo. Navíc pracujete s hráči té nejvyšší fotbalové kvality, kteří působí v nejprestižnějších evropských klubech. Také na to si teprve zvykám, ale myslím si, že to jde dobře.
K reprezentaci jste nastoupil v hodně kritické době. Váhal jste, jestli tuto nabídku vezmete?
Vůbec jsme neváhali. Ani já, ani Ivan. Jde o reprezentaci a jak se říká, reprezentace je nejvíc, na co může člověk ve fotbale dosáhnout.
Vše už směřuje k sobotě 5. září, kdy se odehraje veledůležité utkání se Slovenskem. Případná prohra vyřazuje tým z bojů o mistrovství světa. Cítíte už předzápasové chvění?
Připravujeme se na to hodně intenzivně. Zápas se rychle blíží a my se na něj spíš těšíme. V posledních dnech jsme hodně pracovali, řešili tréninkové plány, program celého srazu, nominace. Bylo toho opravdu hodně.
