Nafoukli mě jako žábu a řekli: Vše OK | E15.cz

Nafoukli mě jako žábu a řekli: Vše OK

Redaktorka se poprala se strachem a šla na jedno z nejobávanějších vyšetření, kolonoskopii.

Nechat si šťourat ve střevech. Ani za svět! To radši zhebnu. I takové názory slýchám kolem sebe. Přitom ono „zhebnu“ je docela na místě. V Česku totiž rakovinou tlustého střeva a konečníku onemocní ročně až osm tisíc lidí, pět tisíc jich zemře. Na Liberecku jsou to stovky. A přitom stačilo, včas si nechat prohlédnout střeva.
„Datum vyhovuje? Dobře. Týden předtím přijdete k nám do ambulance pro instrukce,“ řekla mi do telefonu někdy v polovině června sestřička gastroenterologie v liberecké nemocnici.
Mám fůru času, pomyslela jsem si. Jak se blížil termín, odvaha slábla. Týden před dnem D jsem se doloudala do ambulance. „V lékárně si vyzvednete projímadlo. To vypijete den před vyšetřením. K tomu alespoň čtyři litry vody, jinak nebude účinkovat,“ pohrozila mi. Před nos mi přistrčila tři papíry. „Tohle si prostudujte a tohle přineste podepsané. A od teď už nejezte semínka a šlupky, dva dny před vyšetřením už jen kaši a bujóny a hodně pijte,“ sypala na mě.

Noc hrůzy

Hořkoslaná vodička účinkovala tak, že jsem měla pocit, že druhý den už nebude co vyšetřovat. Mezi úprky na záchod mě užíraly obavy. Co když mi něco najdou?
„Jak se dáš do pazour dochtorům, už z nich nevylezeš,“ říkával můj dědeček.
Ráno jsem vzala pod paži dceru a šla se „dát do pazour dochtorům“.
„Pojďte dál a ničeho se nebojte,“ vítá mě zřízenec, podle cedulky Tomáš Řepka. Vcházím do vyšetřovacího sálku. Uprostřed trůní bílé lůžko a nad ním monitor. Dostávám „anděla“, bílou košili se zavazováním dozadu. „Všechno dolů, podprsenku a ponožky si můžete nechat,“ říká saniťák. Anestezioložka zjišťuje, na co mám alergii. „Na dolsin. Po něm zvracím,“ odpovídám. Šplhám na „lože“ pod obrazovku.
Než se stačím uvelebit, přichází opálená blonďatá sestřička s injekcí. Místo dolsinu dostanu tramal. Píchnutí ani neucítím, ale přes všechny smysly jako by mi někdo hodil deku. Přistupuje ke mně mladá doktorka s blonďatým ohonem, zelenou rouškou a modrýma hladivýma očima. „Pustíme do vás vzduch, tak to bude tlačit. Projdeme esovitou kličkou, to bude trochu nepříjemné, ale jen chvilku, pak vás zase odfoukneme,“ slyším.

Bazilišek z Bradavic

Na obrazovce se objevuje načervenalý tunel, kterým si osvětlená sonda razí cestu jako bazilišek podzemím potterovského hradu Bradavice. Tu a tam se zastaví, něco „očuchá“ a jede dál. Snažím se pochytit něco z toho, co si říkají lékaři, ale kvůli tramalové „dece“ nestíhám. Lékařka popisuje, kde zrovna bazilišek čichá. Najednou se zarazí. Radši zavřu oči. Cítím, jak se nafukuji.„Připadám si jako žába, co ji zlí chlapečkové nafukují stéblem,“ huhňám.
Asi klimbnu, protože slyším sestru. „A už to máte za sebou,“ oznamuje vesele. Odvádí mě k židli s oblečením. Lékařka sedá k počítači a píše zprávu. Končím na kanapátku v předsíni. „Půl hodinky si poležte a pak vám změřím tlak. Paní doktorka vám mezitím všechno poví a můžete jít domů,“ popisuje itinerář. Ptá se na doprovod. Mám ho.
Z podřimování mě vytrhne lékařka, teď už bez roušky. Rakovinu nemám. Střeva jsou úměrně zchátralá věku, ale stačí na ně lepší životospráva, víc pohybu a hodně tekutin. „Přijďte za osm let,“ usměje se a odběhne.
Jsem zpitomělá, ale šťastná. Cestou domů si ve zprávě všimnu, že na mě použili gel s poetickým názvem Ty a já. Kdo jsem já, to vím, ale kdo je ten ty? Třeba se to dozvím za osm let.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!