Žádané zahraniční zboží se objevovalo jen v Tuzexu, na běžné obchodníky mnohdy nezbyly ani základní potřeby jako třeba toaletní papír. Co měl před rokem 1989 člověk v Brně dělat, aby v obchodě dostal to, co opravdu chtěl? Nejlepší bylo seznámit se s prodavačem nebo vedoucím prodejny a čekat, kdy zase přijde nějaká ta „podpultovka“.
I tak se ale v Brně našlo pár míst, kde se daly čas od času koupit dobré věci. Asi nejoblíbenějšími samoobsluhami mezi Brňany byly v osmdesátých letech Lesanka na Lesné a Dům ovoce a zeleniny v Kounicově, tehdy Leninově ulici. Při troše štěstí tam mohl člověk sehnat jinde nedostupné čerstvé ovoce, zeleninu, paštiky nebo čalamády.
„V Domě ovoce a zeleniny měli i moje oblíbené brambůrky, které jsem milovala, ale nebyly nikde k dostání. Nechala jsem si je objednat ze Slušovic, ale prodali mi je jen za podmínky, že si jich vezmu celou bednu, což bylo padesát kusů,“ popisuje své zážitky s nákupy Jitka Nohelová z Brna.
Ti šťastnější, kteří se dostali k bonům, neboli speciálnímu tuzexovému platidlu, mohli chodit do tehdejšího ráje nákupů. „V Tuzexu byl omezený, ale velmi žádaný sortiment známých zahraničních značek. Textil, elektronika, hračky, alkohol, cukrovinky, cigarety, ale i západní auta,“ vypráví historička Milena Flodrová.
Brňanka Dagmar Bučková stála před revolucí na druhé straně než zákazníci. Pracovala totiž v Prioru na Dornychu. „Dodavatelé nejezdili zdaleka tak často jako dnes, proto v obchodech nebylo zboží. Na některé potraviny jsme čekali třeba týden, průmyslové zboží přijíždělo dvakrát do měsíce. Textil se nakupoval na celý rok dopředu,“ objasňuje tehdejší systém Bučková, která dnes dělá ředitelku v Tesku.
Největší fronty stávali prodejci i nakupující na automatické pračky nebo mrazáky. „Pro ty jsme jezdili přímo do fabrik, kde se čekalo v dlouhé řadě. A pokud se mezi lidmi rozkřikla informace, že přijedou mrazáky, čekaly davy před obchodem i den dopředu,“ vzpomíná Bučková.
