Napajedelští koně nesou slávu za hranice. Do Japonska či Arábie

Ceny klisen klesají a tradiční napajedelský hřebčín spoléhá na dotace. Těží však z rostoucího zájmu lidí, který vyvolalo natáčení seriálu Znamení koně.

Návštěvníka napajedelského hřebčína obklopí historie. Stáje i pastviny jako by stále patřily do devatenáctého století. A přitom splňují nároky moderní doby.

„Zakladatel hrabě Baltazzi byl nadšenec a vybudoval velmi nadstandardní a nadčasové zařízení. Kdyby dnes žil, tak by se asi smál tomu, co všechno se zachovalo a jak to koresponduje s dnešní dobou. Vždyť my jsme jediné takhle staré chovatelské zařízení, které odpovídá požadavkům Evropské unie. Kdyby se dnes stavělo znovu, velikost chodeb i boxů pro koně by byla stejná. Je prostě ideální,“ tvrdí ředitelka hřebčína Margit Balaštíková.

Jak by ne, Baltazzi koně a dostihy miloval a vyznal se v nich. Navíc to byl bohatý mecenáš, a tak mohl do chovu a stavby stájí investovat velké peníze. „Z Vídně tehdy vypravovali speciální vlak na napajedelské koňské dražby. Přijížděla jím vídeňská smetánka,“ říká s úsměvem ředitelka. „Když se podíváte do historických záznamů hraběte, tak sem jezdili samí bohatí lidé, baroni, knížata nebo průmyslníci jako například Rockefeller,“ dodává Balaštíková.

Nynější majitelé hřebčína, manželé Sieklíkovi, koně milují, i proto v roce 2005 napajedelský hřebčín koupili. Současná situace však není jednoduchá. Ceny klisen šly rychle dolů. Hřebčín teď spoléhá na dotace. Podle Balaštíkové majitel chápe hřebčín jako národní bohatství, přestože je jeho. „Kdyby nás Antonín Sieklík nekoupil, tak by hřebčín dopadl špatně. Není schopný sám bez dotací fungovat,“ zvažuje ředitelka.

Momentálně je v hřebčíně sedm plemenných hřebců a dvaačtyřicet klisen. O další koně se v hřebčíně pouze starají. Celkem tu člověk může vidět 190 koní a samozřejmě také hříbata. Právě teď je čas, kdy se hříbata rodí, a tak mají všichni plné ruce práce, jak potvrzuje mluvčí hřebčína Martina Hradilová.

„První letošní hříbě se narodilo 16. ledna a teď už jich máme sedm, dva hřebečky a pět kobylek. Hříbata se obvykle rodí od ledna do konce května. Čím dřív, tím líp. Když se totiž narodí později, jsou hendikepovaní v dostizích, protože jsou mladší. Loni jsme měli pětašedesát hříbat, letos jich čekáme asi padesát, ale přesně to nikdy nevíme, protože březí klisny stále přijíždějí,“ říká Hradilová.

Jméno? Pošlete e-mailem

A jak se hříbatům vybírají jména? Často vzniknou pouze mezi zaměstnanci hřebčína, ale pokud někdo anagažovaný pošle e-mail či napíše dopis, přihlíží se k tomu. Existuje vlastně jediná podmínka. Aby jméno hříběte začínalo počátečním písmenem jména jeho matky.

U letošního prvního hříběte napajedelský hřebčín lidi vyzval, aby posílali jména. A z mnoha už má jedno velkou šanci. „Ta první kobylka, která se letos narodila, má opravdu úžasné rodiče. Otec dostihový šampión, matka měla úspěchy na překážkových tratích, takže ten potomek by mohl být vytrvalec, kopírovat rodiče a být opravdu dobrý,“ konstatuje ředitelka Balaštíková. „A proto se mi moc líbí jméno, které navrhla jedna klientka. Carry The Glory, což znamená ,nést slávu‘. Je to takové trefné, zvlášť, kdyby se hříbě prodalo do zahraničí a neslo slávu českého chovu,“ povídá ředitelka. Pravděpodobnost, že se kobylka do zahraničí prodá, je velká. Ozvali se už zájemci z Irska, Japonska i ze Saúdské Arábie.

Sedm hřebců a několik desítek klisen. Nabízí se otázka, zda není málo hřebců na tolik „zájemkyň“ o hříbě. Odborníci se však jen smějí. „Těch sedm plemeníků by klidně stačilo i na 150 klisen, to se vážně nemusíte bát. A věřte tomu, že plemeníci vydrží být výkonní až do svých posledních let, může to být i pětadvacet roků. Samozřejmě záleží na tom, jak byli vytěžovaní na závodní dráze, svou roli hraje také genetika a nakonec i to, jak se o koně staráte, jak ho krmíte. U klisen je to podobné. Tedy ve smyslu, že dokáže rodit dlouho, pokud má kvalitní péči. Máme tady jednu klisnu, která už porodila své sedmnácté hříbě. Ale je to hodně individuální,“ konstatuje Hradilová.

Hlavně rychle dospět

Na rozdíl od lidí březost u klisen trvá jedenáct měsíců. Hříbě je pod matkou půl roku a někdy více, po odstavu se klisna musí zase připravit na další porod, řádně si odpočinout a nabrat nové síly.

Být plemeníkem však není žádná legrace. Anglický plnokrevník vznikl řízenou reprodukcí, tedy vyšlechtili ho uměle. V přírodě se tohle plemeno nevyskytuje. Vezmou se kvalitní, výsledky v dostizích prověřené klisny a arabští plnokrevníci, a šlechtí se nový kůň. Cílem chovatelů bylo, aby byl raný, což znamená, aby rychle dospíval a mohl se brzy zúčastnit dostihů.

A to se povedlo. Anglický plnokrevník totiž dospívá kolem druhého až třetího roku věku, což je nejrychleji ze všech plemen. „Vy se vlastně pořád snažíte v té plemenitbě koncentrovat krev výborných koní, kteří jsou v jednotlivých generacích zastoupení. Díváte se do rodiny matky a linie otce, protože jen určité typy běhají. Musíte se také podívat, jaký genotyp u matky vede, a na základě toho všeho pak tvoříte plán připouštění jednotlivých hřebců a klisen. Ale já vždycky říkám, že nakonec si to stejně příroda zařídí všechno sama. Vy něco předpokládáte, a pak se vám narodí koníček, který vypadá úplně jinak,“ říká ředitelka.

Prostředí hřebčína je natolik inspirující, že zde nedávno vznikal i seriál o koních a dostizích. Natáčet Znamení koně v produkci zlínských filmových ateliérů ale nebylo jednoduché.

„Chod hřebčína sice natáčení až tolik neovlivnilo, protože herci i režisér brali ohled na to, že provoz přerušit nemůžeme, ale samozřejmě režim byl jiný. Někteří zaměstnanci si v seriálu i zahráli. Vlastně mnohdy museli, protože všechno nemůžete dát do rukou hercům a riskovat, že se koni něco stane,“ vysvětluje Balaštíková, která tehdy doporučovala filmařům, co by v seriálu být opravdu nemělo.

„Napsali třeba, že kůň jeden den běžel rovinový dostih a za týden chtěli, aby startoval ve Velké pardubické. To se opravdu nestává,“ s úsměvem dodává Balaštíková.

Sledovanost seriálu nakonec předčila očekávání, v plánu je i pokračování. V napajedelském hřebčíně by to přivítali nejen kvůli penězům, ale také proto, že seriál zvýšil návštěvnost dostihů a zájem lidí o koně. A také o exkurze v hřebčíně. „Byla to pro nás velká propagace. Exkurzí přibylo, lidé chtěli vidět známá místa, na kterých se natáčelo, kde se vše odehrávalo, kde bydleli herci,“ říká ředitelka.

Léčebný účinek koní

Ve znamení koně se koná v Napajedlích nejen natáčení, ale také hyporehabilitace, tedy léčba koněm. Pomáhá dětem s fyzickým i psychickým postižením a v plánu je vybudovat ve spolupráci s městy Napajedla a Otrokovice speciální hřiště. S dětmi pracují vyřazené klisny a ředitelka Balaštíková potvrzuje, že jejich vzájemný vztah je neuvěřitelný.

„Víte, pro mě je úžasné a krásné, jak se klisny chovají. Jako by vycítily bezmocnost toho dítěte. Přitom je to pro koně velké psychické zatížení. Musí opatrně nakračovat, nesmí se lekat, musí dávat pozor. Tohle všechno zvládají. Před půl rokem jsme například začali pracovat se sedmiměsíční holčičkou. Ta malá se v kočárku vůbec nehýbe, ale leží na koni, mává ručičkama a doslova sebou mele. Také mě šokovalo, že tyhle děti se koní vůbec nebojí. Bojí se lidí, ale koní ne. Myslím, že mezi nimi musí být něco mimosmyslového, něco, co my nechápeme, co není vidět ani slyšet,“ uvažuje ředitelka.