Národní dům a Fontána: návrat kavárenských legend | E15.cz

Národní dům a Fontána: návrat kavárenských legend

Srdce kavárenských povalečů i milovníků procházek po parku zaplesala. Dvě legendární kavárny po letech ožily.

Národní dům - chlouba českého společenského života v někdejší německé Olomouci začal upadat asi po sto letech své existence, kterou oslavil v roce 1988. Jeho rozlehlá secesní kavárna byla po sametové revoluci zdevastovaná a degradovaná na prodejnu laciného textilu. Kavárenský život se do ní začal vracet asi před měsícem. Je sice poloviční, nebo ještě menší, než bývala, ale radost dělá pamětníkům už její obnovená existence.

Do kavárny ve svátečním

„Tady ta kavárna by se kdysi dala přirovnat jedině k pražské Slavii,“ začala své vzpomínání Marie Čermáková Obršálová. Nejčastěji sedávala hned u vedlejšího boxu, který byl ještě v sedmdesátých letech vlastně na kraji dlouhé kavárny. Její druhou část dnes zaujímá banka. „Z toho boxu jsme s kolegyněmi nebo kamarádkami měly navíc perfektní výhled do města, to ještě nestál ani Prior,“ vysvětluje elegantní dáma.

Gisela Konečná, Vojta Šerý nebo Zdeněk John z Moravské filharmonie to byli tehdy častí hosté. Někteří z nich zde i hráli. „Chodívali tady také herci nebo architekti. Nebyla to vyloženě smetánka nebo snobi, ale oblečení bývali lidé nedělně, ne jako do parku. Většinu pracovních schůzek jsem si sjednávala tady, když přijela návštěva, šli jsme na kafe samozřejmě do Národa,“ řekla někdejší pracovnice umělecké agentury. „Dokonce jsem tady slavila troje kulaté narozeniny. Syn, kterému je dnes padesát, tady slavil desáté i dvacáté narozeniny, i křtiny jsme tady měli,“ vzpomíná Čermáková Obršálová. Ukazuje, kde stával klavír a popisuje, jak číšnici jezdili ke stolům s vozíčkem rakviček. Byli ochotní, ale nevtíraví a zachovávali dekórum.

„V osmdesátých letech se to ale změnilo. Čepovalo se tady pivo, bylo tu zakouřeno a lidé tady seděli div ne v montérkách,“ popisuje Čermáková Obršálová dobu, kdy do kavárny chodit přestala.

Společnost u stolu

V šedesátých letech sem mohla vstoupit žena sama, aniž by ji kdokoliv z čehokoliv podezíral. „Na recepci tady byla taková noblesní dáma, paní Noppová, která uměla víc jazyků, než já umím vyslovit. A ta byla takovým filtrem. Když se jí někdo nezdál, dovedla mu hrozně pěkně říct: dnes máme úplně obsazeno…“ řekla Čermáková Obršálová se zvláštním protáhlým důrazem na slovo úplně. Otevření kavárny považuje za záslužnou činnost, přesto jí je jasné, že se stará doba nevrátí.

Z původní kavárny zůstaly jen lustry a mramorová dlažba. Mnohem dříve, ještě za první republiky se právě zde scházely stolní společnosti. Tedy lidé, kteří se znali odjinud, ale scházeli se vždy ve stejný den a stejnou dobu u stejného stolu. „Nemusely to být jen skupiny přátel, ale i průmyslníci a tehdejší podnikatelé, nebo předáci Sokola,“ uvedl emeritní profesor historie Miloš Trapl.

Národní dům nechala vystavět za Rakouska-Uherska Národní jednota v čele s Janem Žáčkem. „V jeho sále koncertoval i Antonín Dvořák než odjel do Spojených států a právě sem dorazil dvacátého osmého října z Prahy telegram, že vznikla Československá republika,“ vyjmenoval dějinné události Trapl a přiznal, že sem kdysi často chodíval. To už měl po studiích. „Sedával jsem zhruba ve stejném místě jako teď, ale vypadalo to pochopitelně jinak. O kus dál býval veliký stůl pro dvanáct lidí a občas jsem si sedl i do boxu. Po novém otevření jsem tady poprvé po novém otevření, tak si musím trochu zvyknout na ten nový interiér,“ řekl Trapl.

Majitel kavárny Petr Očenášek potvrdil, že se snažil původní atmosféru zachovat. „Bylo to ale drahé. Sám jsem tady dříve mockrát nebyl, protože do vojny, mě v patnácti nikam nepustili, a když jsem se vrátil, bylo už zavřeno,“ vysvětlil čtyřicetiletý majitel, jehož podpis zdobí vývěsní štít kavárny. Podniká ve strojírenství a kavárnu otevřel jen proto, že celý Národní dům dnes vlastní jeho kamarád.

Zbourali nepěkné patro

Déle než pět let čekali návštěvníci Smetanových sadů na otevření restaurace Fontána. Někdejší Vilémova dvorana z předminulého století byla naposledy v rukou bulharského podnikatele, který jí ponechal veškeré úpravy z doby socialistických Restaurací a jídelen.

„Tak tahle kavárna nefungovala ani za první republiky,“ řekl na adresu secesní Fontány osmdesátiletý Břetislav Navrátil. „Bylo tady vedle jen místo u skleníku pro maminky s dětmi, kam jsem jako malý chlapec chodíval. Jsem už dědek, ale přesto mi to tam dnes chybí,“ řekl Navrátil.

„Každou neděli se tady korzovalo vážným krokem a bylo tady tak plno, že jako kluci jsme mezi lidmi nemohli ani pobíhat,“ popsal Navrátil dobu minulou. Když dospěl, Fontánu nejčastěji míjel. „Nelíbilo se mi to patro, co sem dovnitř po válce násilně dodělali. Raději jsem sedával venku, teď se mi tu ale líbí a jsem rád, že je otevřeno,“ řekl Navrátil.

Jeho pocity potvrdil i číšník Mirek Řezníček. „Lidé nám to říkají často. Je to jejich první reakce, když vstoupí. Chodí sem lidé a vzpomínají na to, jak tady měli svatbu, nebo jak to tady dříve vypadalo. Prý to ale ke konci byla celkem nechutná čtverka,“ uvedl Řezníček.

Majitel Fontány Vladimír Beckert označil zbourání vestavěného patra za nadlidskou práci. „Byla to konstrukce, která vedla až do suterénu, obrovské železné trámy a tlustá vrstva betonu, hrůza. Ale byla to první věc, kterou jsme dali pryč, protože sem vůbec nezapadala a porušovala celý prostor,“ objasnil Beckert.

Otevření Fontány uvítala i Marie Čermáková Obršálová. Poznamenala, že sem kdysi chodívala s dětmi hlavně na zmrzlinu. Ta v nabídce zůstala.

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!