Nazlobil jsi mě, napsal mnohem jadrněji galeristovi Ringo Čech | E15.cz

Nazlobil jsi mě, napsal mnohem jadrněji galeristovi Ringo Čech

Karel Páral

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Jiří Skácelík odjakživa dělal rád věci podle svého. Letos jeho galerie oslaví kulatiny.

Začátkem osmdesátých let si Jiří Skácelík otevřel snad jediný soukromý obchod s dřevěnými šperky v zemi. A po pádu totality si mezi prvními na Hané založil vlastní galerii, která v těchto dnech slaví dvě desítky let úspěšného fungování. Spoustu času olomoucký samorost ale tráví ve svém ateliéru při výrobě kabelek. „V galerii vystavuji to, co bych si pověsil i doma,“ říká Skácelík.

Vzpomenete si na váš úplně první umělecký výtvor?

Těžko říci. Vyřezával jsem asi odjakživa, mám tady (v ateliéru, pozn. red.) třeba slona z druhé třídy. Ale oficiálně vystudovaný v tomto oboru nejsem.

Čím jste tedy původně byl?

Elektrotechnikem. Můj otec byl elektrikář, matka invalidní důchodkyně a žádné komunistické strýčky jsme neměli. Takže uvažovat o škole tohoto typu nebylo reálné. Navíc naši chtěli, abych dělal nějaké „pořádné“ povolání. A tak rodinná rada rozhodla, že půjdu na průmyslovku.

Takže jste se tehdy svého koníčku vzdal?

Naopak, hned po vojně jsem začal chodit na brigády k sochaři Janu Neckařovi. Ten dělal restaurátorské práce v kostele Panny Marie Sněžné. Měl jsem možnost pracovat tam s ním několik let. Byl to prima člověk a o dřevu mě naučil všechno. To byla ta moje škola.

Jaká to byla zkušenost?

Naposledy opravovali kostel během první světové války a od té doby jsme restaurovali až my v sedmdesátých letech. Pracovali jsme v obrovské výšce nad hlavami lidí, kteří se chodili do kostela modlit. Bylo to tam tak zaprášené, že když vám spadl šroubovák, lovil jste ho v prachu jako ve vodě. Jako povolání jsem ale dělal jedenáct let elektrikáře na stavbách.

Jak vás napadlo otevřít si obchod se šperky?

Začátkem osmdesátých let jsem byl v Maďarsku, kde už bylo pár soukromých obchůdků. Moje známá mi tehdy navrhla, ať si taky založím svůj obchod. V tu chvíli jsem si poklepal na čelo, ale nakonec to tak skutečně dopadlo. Bylo to v roce 1982.

To vám dovolili jen tak si otevřít obchod?

Tak jednoduché to nebylo. Musel jsem jít před uměleckou komisi, která zasedala ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm. A ta hodnotila, jestli to, co člověk dělá, je nebo není na úrovni. Na základě tohoto potvrzení jsem pak dostal od Národního výboru povolení, že můžu prodávat šperky. Ale jenom ty svoje, protože jinak by se jednalo o překupnictví, což bylo samozřejmě zakázané.

Kolik jste tehdy platil za nájem?

Bylo to sedmadvacet korun měsíčně. Jeden šperk stál dvě stovky. Za odpoledne jsem si vydělal snad víc peněz než za měsíc v práci. Otevřel jsem dveře, dal jsem si tam stolek a prodával jsem. Člověk se přitom pořád podvědomě bál, že spadne do nějakého průšvihu.

A spadl jste?

Naštěstí ne. Ale takové pocity měl asi každý, kdo dělal něco, co nebylo v té době běžné. Měl jsem za sebou zkušenost výslechů z dřívější doby, když jsme hráli divadlo. Vzpomínám si, že se mi nechtělo večer po práci chodit domů. Měl jsem pocit, že mě zavřou. Sedával jsem v obchodě do noci a pouštěl si magneťák.

Kdy byl ten strach největší?

To bylo hned o prvních Vánocích. Můj kamarád mi říká, nechceš půjčit do výlohy betlém? Dal jsem do výlohy stromeček a pořídil slaměné ozdoby, které nikde tehdy nebyly k vidění. Do výlohy jsem dal historický betlém s nádhernými dvěma sty figurkami. Jak chodili lidi o Vánocích kolem výlohy, tvořilo se tam srocení desítek lidí. Ale i to kupodivu prošlo.

Navíc jste asi nevypadal zrovna prorežimně. Nosil jste tenkrát také dlouhé vlasy?

Ještě delší než teď. Pamatuji ještě dobu, kdy nás naháněli chlapi s nůžkami po náměstích. Nebo jste šel na stop, přibrzdila vétřieska, řidič stáhl okýnko a zařval: až se ostříháš a nebudeš vypadat jako opice, tak tě svezu! Načež jel dál. Takové příhody tehdy byly zcela běžné.

Ostříhal jste se vůbec někdy?

Vlastně jen na vojně. Ale dobrovolně nikdy.

Nějaký čas jste prodával dřevěné šperky na Karlově mostě. Byl o ně zájem?

Lidi mi šperky za chvilku vykoupili. Tyhle předměty se nedaly nikde sehnat. Vždycky jsem od pondělí do čtvrtka od rána do večera tvořil. Večer jsem sedl do auta a ráno jsem šel na Karlův most, kde už dámy čekaly ve frontě, až rozložím stolek. Během deseti minut se po špercích jen zaprášilo. Pak jsem tam stál tři dny se zbytkem zboží, a zase jsem jel domů vyrábět spony. Ale dělat jen šperky mě unavovalo a už jsem z nich neměl takovou radost. Tak jsem začal dělat pásky a později už jen kabelky. Objevily se i na pražských módních přehlídkách.

Je těžké při výrobě kabelek obstát v konkurenci se zavedenými značkami?

Vždycky existovaly a budou existovat dvě skupiny zákazníků. Ti, kteří mají vkus, drží si určitou úroveň a záleží jim na tom, aby vypadali po svém tak, jak chtějí. A pak jsou tací, kteří se řídí tím, že pokud nemají razítko od té a té firmy, tak výrobek nestojí za nic. Takže lidi, kteří chodí ke mně, se vždycky najdou. Samozřejmě jsou velké firmy, které vyrobí desetitisíce kabelek. Ty jsou kvalitní a dobré, ale je to pořád sériovka. Moje kabelky jsou šité ručně a vydrží. Ke mně si chodí běžně opravit kabelku zákaznice třeba po deseti letech.

Jako jeden z prvních jste si v Olomouci založil před dvaceti lety galerii. Který výtvarník u vás vystavoval jako první?

Otevírali jsme Liborem Vojkůvkou. Bylo to druhého března ve tři hodiny odpoledne. S Vojkůvkou a kolegy jsme šli předtím do hospody. Byli jsme strašně nervózní, že nikdo nepřijde. Pak jsme přišli ke galerii a překvapilo nás šílené množství lidí. V následujících dnech si kolega dělal čárky, kolik návštěvníků přijde, a bylo jich třeba pět set za den. Zato když měl Vojkůvka před třemi lety šedesátiny, tak chodilo během prvních dvou týdnů tak deset patnáct lidí, a pak už ani to ne.

Čím si tu změnu vysvětlujete?

Změnil se přístup lidí, kteří jsou dneska vším přesycení, trochu nervózní a trochu unavení. Tenkrát nebylo nic, zatímco teď je všeho nadbytek. To je na jednu stranu jistě dobré v tom, že každý má možnost výběru. Ale nad spoustou věcí lidé ohrnují nos, i když si to nezaslouží. Často přijdou na vernisáž, zběžně si prohlédnou výstavu a řeknou: dobré, a co bude příště?

Ve vaší galerii vystavovala spousta známých umělců. To byl váš původní záměr?

Na začátku jsem si říkal, že když si člověk otevře galerii v Olomouci a nikdo ho nezná, tak na sebe musí nějak upozornit. Chtěl jsem sem proto dostat pár známých lidí, aby se o galerii začalo mluvit. První rok tu měl výstavu Jiří Suchý, pak Ivan Mládek a zakrátko se už o galerii vědělo. Jiří Suchý natáčel v Ostravě a měli přijet s Jitkou Molavcovou na vernisáž. Dorazili se zpožděním a na vernisáži Suchý vykládal, že se ztratil a zajel do jednosměrky, chytli ho policajti a dali mu sto korun pokutu. Ukazoval návštěvníkům dva padesátikorunové bloky.

V jakém duchu jste galerii po dvě desítky let budoval?

Řídil jsem se vždycky tím, že je to moje galerie. To znamená, že budu vystavovat to, co bych si doma pověsil. Tak by ostatně podle mého měly být galerie vedené. Každý galerista by měl mít okruh autorů, kteří jsou mu blízcí. Alespoň tak jsem si ve své počáteční naivitě představoval, že to funguje. Oslovuji také lidi, o kterých jsem přesvědčený, že se do mé galerie hodí. Ono není jednoduché vytvořit věci tak, aby působily jako samozřejmost. A také aby nic zbytečně nerušilo.

Máte ohlasy na současnou společnou výstavu od samotných umělců?

Některé jsou velmi upřímné. Rozeslal jsem upoutávku na výstavu a od Františka Ringo Čecha mi přišel okamžitě email zpět. Obrovským písmem v něm stálo: „Je mi líto, že jsem ti nestál za zmínku v anonci. Mám tě rád, ale nasral jsi mě! Ringo.“

Vaše galerie už je plnoletá. Bude se její další život odvíjet v dosavadním duchu, nebo chystáte velké změny?

Víte, jak říká Karel Plíhal, na těch pár let už to nemá cenu měnit. Pojedeme víceméně v zajetých kolejích. Ale budeme dělat méně autorských výstav a více těch společných.

A kabelky?

Tak ty mě nepřestanou bavit nikdy.

JIŘÍ SKÁCELÍK

• Narodil se 21. května 1953 v Hněvotíně, od devíti let žije v Olomouci.
• Vystudoval elektrotechnickou průmyslovku v Mohelnici.
• Pracoval jako elektrikář na stavbě, roku 1982 se stal výtvarníkem na volné noze a otevřel si obchod s dřevěnými šperky.
• V roce 1992 založil galerii Skácelík v Denisově ulici v Olomouci.
• Speciální výstava k dvacetiletému výročí potrvá do 12. května, k vidění jsou např. díla Jiřího Anderleho, Adolfa Borna, Ivy Hüttnerové či Libora Vojkůvky.

www.galerieskacelik.cz

Autor: Karel Páral

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video