Nebyla to „Barca“, lidé žili Tatranem

Uctívaly ho tisíce lidí. O Tatranu Poštorná, který byl v devadesátých letech pojmem, pojednává poslední díl seriálu Sedmičky.

Byla to doba revoluce. Tu fotbalovou dělali její aktéři tak nějak na „koleně“.

„Rudo, přijeď, sám uvidíš, co se tady děje. Bolševici to dovedou do záhuby. Takhle mi to tenkrát líčili do telefonu,“ vzpomíná Rudolf Baránek, dlouholetý předseda Tatranu Poštorná.

Psal se rok 1992. Nikdo netušil, co bude s klubem, který bavil místní desítky let. A za nímž fanoušci stáli v dobrém i zlém. Tatran Poštorná, který už jednou za války zlikvidovali Němci, měl zase skončit.

„Přijel jsem na valnou hromadu, abych viděl, co se děje. Vypadalo to, že Poštorná zanikne, protože klub neměl peníze. Ale já řekl: Hoši, Tatran zemřít nenechám. A to nám utekli hráči i s trenérem a masérem za šilinky do Rakouska. Dokonce měli Tatran převzít nějací ruští podnikatelé,“ vybavuje si Baránek.

Jak slíbil, tak se stalo.

Sedm kol před koncem divizní sezony 1991–1992 dostal Tatran nového šéfa. Ambiciózního chlapíka se známostmi ve vládě a fotbalovým zápalem malého kluka. Už za rok ho všichni oslavovali. Na jaře roku 1993 jeho mužstvo ani jednou neprohrálo a postoupilo do třetí ligy.

„V rozhodujícím zápase jsme doma porazili Hodonín. Ten měl parádní mančaft, moře kvalitních jmen. Hlavně bratry Kulyky, Karla a Milana, to byli machři. Ale my je zdeptali, náš triumf sledovalo pět tisíc lidí,“ barvitě líčí Baránek.

Postup do druhé ligy

Oba sourozence pak od rivala koupil. „Hlavně Milan byl vynikající. Jen škoda, že ke mně přišel v sedmadvaceti, se zafačovanými koleny. Kdyby byl mladší a zdravý, tak to byl hráč pro Real Madrid,“ vypráví muž, který na poštorenský fotbal nedá dopustit.

Nebyla to náhoda, tisícové návštěvy, ač to zní možná neuvěřitelně, začaly být na stadionu v Poštorné normou. Bouřlivá atmosféra byla ozdobou všech zápasů. Fotbalovou horečku ve městě ještě přiživil postup do druhé ligy v roce 1995.

„Návštěvy bývaly obrovské, to bylo nejkrásnější na fotbalu v Poštorné. Tehdy jsme nasadili laťku, kterou od té doby nikdo nepřekonal. Je to věc, na kterou prostě nejde zapomenout,“ říká z vlastní zkušenosti Vladimír Malár, bývalý hráč Poštorné.

Z kukuřice do Slavie

Rychlonohý útočník nezapomíná na svého někdejšího zaměstnavatele i z jiného důvodu. Byl to právě Tatran, který mu nastartoval kariéru.

„Malára jsem objevil kdesi v kukuřici v Hruškách. Trenér Komňacký se tenkrát netvářil, že zrovna hráč z okresního přeboru má být posilou. Já mu ale říkal, že se Laďovi i mně ještě omluví. A měl jsem pravdu,“ připomíná Baránek fakt, že Malár se stal později nejlepším střelcem druhé ligy v dresu Slovácka. Zahrál si i za pražskou Slavii a později za Spartu.

„Já se Komňackému nedivil, bylo jasné, že nemůže mít důvěru v hráče, který najednou naskočil do profi soutěže,“ bere to Malár s nadhledem.

Tenkrát už neplatilo, že Tatran byl jen nevýznamným provinčním klubem. Z vesnického plácku se stal útulný stadion, vyrostla i velká tribuna. „Byla to tehdy blesková stavba, za měsíc bylo hotovo, dělaly to Hutní montáže Ostrava, dokončily to těsně před sezonou. Všichni se těšili a čekali, jak to vyroste,“ připomíná jeden z pamětníků Zdeněk Janíček.

Mezi elitu nechtěli

Fotbal v Poštorné měl zvuk. Na její trávník vyběhla i velká jména devadesátých let. Nedvěd, Skuhravý nebo Stejskal. „Šlo o zápas reprezentantů a internacionálů. Kolem hřiště se tísnilo skoro osm tisíc lidí. Byli vlastně všude, i na stromech,“ popisuje s úsměvem Baránek, který tehdy přivedl do Poštorné i finálový zápas Československého poháru Sparta - Košice.

Tatran strávil ve druhé lize pět sezon. A nebyl jen do počtu. V roce 1996 skončil třetí a díky odstoupení Chebu mohl hrát první ligu. Jenže účasti v nejvyšší soutěži se na poslední chvíli vzdal. „Už jsme byli dokonce vylosovaní. Ve čtvrtém kole jsme měli hrát na Spartě. To jsem si říkal, že dostaneme sedmičku a já zavřu krám. Ale nakonec jsem do toho nešel. S těžkým srdcem jsem ligu odmítl, nevěřil jsem, že bych to finančně utáhl,“ vysvětluje Baránek, proč se první liga v Břeclavi nikdy nehrála.

Byla to promarněná příležitost, Tatran už se nikdy k nejvyšším příčkám nepřiblížil. V sezoně 1999/2000, kdy vyhrál pouhých pět zápasů, se navíc s druhou ligou rozloučil. O dalších pět let se opakoval podobný scénář, ale v moravskoslezské lize. Do divize se ale Poštorná nestěhovala. Klub skončil v roce 2005 kvůli nesplaceným pohledávkám v konkurzu.

A stalo se něco, s čím se místní nesžili. Nástupnický MSK Břeclav, který vznikl sloučením Poštorné, Slovanu a Lokomotivy Břeclav, nikdy nevzali za svůj. „Byl to obyčejný podvod na fanoušky. Já ale věřím, že Tatran se vrátí tam, kde byl. V poslední době mi volají i někteří představitelé města, abych se o to pokusil. Dokud neumřu, tak se mi ta myšlenka bude honit pořád v hlavě,“ říká Baránek, který se v současné době angažuje v politice a je hráčským agentem.