Nefotí akty. Promlouvá pomocí nahoty | E15.cz

Nefotí akty. Promlouvá pomocí nahoty

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Nahá těla na fotografiích Járy Novotného vyjadřují intimní krásu, kterou lidem žádný režim nemůže ukrást.

Místnůstka bez okna metr krát dva metry, tma, kyselý zápach. Jára Novotný zažil vězeňskou celu, ale v téhle kobce stojí rád. Je to jeho fotokomora.

Proč nemáte svou prezentaci na internetu? Není třeba. Sám sebe už považuju za fotografickou fosilii. Těžiště mojí tvorby spadá do sedmdesátých let a kunsthistorici si mě tam i zařadili. Mám nálepku stylu, kterému se dnes říká inscenovaná fotografie sedmdesátých let. Počítač jsem si pořídil jen proto, abych převedl svůj fotoarchiv do digitální podoby. Podnět k tomu daly naše galerie. Pokaždé si nějaké fotky odvezou, a tak jsem si řekl, že bych si je měl všechny uložit, aby se v nich někdo vyznal, až natáhnu brka.

Jak jste se stal z běžného fotografa uměleckým? Kdyby nepřišel 21. srpen 1969, možná bych se umělecky vyjadřoval jinou formou. Hrál jsem divadlo, studoval jsem režii, psal do novin. Toho dne jsem jel dělat do Prahy reportáž o tom, jak probíhá první výročí okupace. Estébáci mě tam zatkli, stejně jako dalších asi třiapůl tisíce lidí, a odvezli mě na Pankrác. V cele pro dva nás bylo šestnáct. Bachaři nám řekli: „Hoši, váš slavnej Dubček vám tohle zadržení podepsal na tři neděle místo osmačtyřiceti hodin.“ Potřebovali totiž čas, aby našli důvody, proč na nás uvalit vazbu. Skutečně mě tam ty tři týdny drželi. Zjistili, že jsem s kolegou vyráběl letáky ke stávce. Za to jsem šel na pár měsíců do vězení do Českých Budějovic. Pak byl v Táboře soud. Propustili mě pro nedostatek důkazů. Měl jsem i dostat úhradu za měsíce v kriminálu. Jenže táborští soudruzi hned namítli, že soud nebyl regulérní, žádnou úhradu nedostanu a že budu mít další soud. Ten se ale dodneška nekonal, proto čekám, jestli si pro mě přijdou.

Jak jste se cítil v roli dočasně osvobozeného vězně? Jako prašivá ovce. Lidi, kteří mě předtím za moje články plácali po ramenou, najednou začali přecházet na druhou stranu ulice. Měl jsem touhu tohle všechno vyjádřit: pokoření a ztracené naděje. Literaturou nebo divadlem bych to tehdy podat nesměl. A tak jsem se dal do fotografování a obesílal jsem světové soutěže a výstavy. Měl jsem štěstí, že mě brzy začali ve světě uznávat.

Dalo se tím uživit? Chraň bůh! Za normalizace jsem pracoval jako topič ve slévárně v Kovosvitu. Salony fotografií slouží k tomu, aby si vaší práce všimli nakladatelé, sběratelé a tak. Nikdy jsem ale nesměl vyjet z Československa, abych mohl uzavřít smlouvy. Jednou mi známý ve vzteku vyčetl: „Ty jsi pěknej hajzl! Nejenom že fotíš nahý děvky, ale ty je i posíláš do světa a dostáváš za ně hrozný peníze!“ Myslel, že v kotelně pracuju jen proto, abych ze sebe dělal chudáka.

Proč jste si vlastně zvolil fotografování aktů? Já nemám pojem akt rád. Člověk si při něm představí nanejvýš nahou holku v ateliéru, prostě studený čumák o ničem. Pro mě fotografování nahoty mělo symbolický význam. Nahá dívka přitlačená k oprýskané zdi nebo schoulená ve vichru na kamenité cestě. To byl stav mého nitra. Tyhle fotky se dostaly i do Ruska a diváci byli nadšeni. Okamžitě pochopili, o co jde.

Bylo vám hodně líto, že nemůžete vycestovat? Ano. V roce 1975 Italové vybrali moje fotky pro cyklus výstav. Pozvali mě na delší pobyt a měl jsem tam i přednášet. Psal jsem jim, že mě z Československa nepustí. Ale oni o mě tolik stáli, že jejich ministerstvo kultury přesvědčilo naše ministerstvo, abych mohl jet. Dostal jsem devizy, povolení a lístek na Vindobonu.
Večer před odjezdem zazvonili estébáci a všechny doklady k cestě mi zabavili. Místo do Itálie jsem šel ráno do slévárny. Díval jsem se pak skrz plot, jak jede Vindobona. Brečel jsem jako malý kluk. Nato Italové poslali telegram, že mě chtějí a odloží vernisáž o dva dny. Ať pošlu telegram, u kterého letadla mě mají čekat. Já ale nemohl přijet a měl jsem z toho vůči nim špatný pocit, že mě budou považovat za nespolehlivého. Půl roku jsem pak nevzal foťák do ruky. Přišli estébáci a hned začali švitořit: „Dalo by se to změnit. Podepište nám, že se tam budete kontaktovat emigranty a pak nám povíte, co říkali.“ Poslal jsem je do prdele. A tím pádem jsem na tom byl tak, jak jsem na tom byl.

V kom jste měl oporu? Ve svojí ženě Věře. Ve veškerém volném čase jsem fotil nebo jsem byl ve fotokomoře. Děti si mě moc neužily. Věra mě dokázala podržet ve všech průserech. Nikdy mi neřekla: „Proč těm papalášům nelezeš do zadku jako ostatní?“ Starala se o děti, o domácnost, o všechno. Bohužel mi předloni o Vánocích zemřela. Už jsem jí nestačil říct, jak hodně jsem jí za všechno vděčný.

STRUČNĚ O ŽIVOTĚ FOTOGRAFA:

1. Jára Novotný se narodil 26. března 1939. Žije
v Sezimově Ústí.
2. Nejdůležitějším obdobím jeho tvorby byla sedmdesátá léta. Je představitelem inscenované fotografie.
3. Kritika ho řadí po bok fotografů jako je Jan Saudek, Miloslav Stibor či Rostislav Košťál.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Tato stránka využívá služeb Google reCAPTCHA, na kterou se vztahují Smluvní podmínky a Zásady ochrany osobních údajů společnosti Google.