Do dětství se ve vzpomínkách vrátilo několik známých osobností žijících v Berouně a okolí. Připomněly si, jaké nejkrásnější Vánoce prožívaly či jaký vánoční dárek jim nejvíce uvízl v paměti.
Vysněný fotoaparát
Nejkrásnější Vánoce zažil herec a zpěvák Tomáš Hanák z Hýskova ve svých dvaceti letech. „Tehdy jsem dostal vysněný fotoaparát. Chtěl jsem jít totiž studovat na FAMU fotografii,“ říká Hanák. První Vánoce si vybavuje jako tříletý kluk. Z vánočního papíru tehdy vykukovaly čtyři kusy dřeva. „Byly to sáňky. To je moje první vzpomínka na Vánoce,“ říká Hanák. Vybavuje si ještě Štědrý den, kdy mu tatínek nadělil vzácné švýcarské hodinky, které do Československa propašoval z ciziny. Jinak ale otevřeně přiznává, že Vánoce moc rád nemá. „Nechci se zapojovat do toho vánočního běsnění. Děsí mě ty rostoucí metry dárků, ve kterých se už samotný stromeček a kouzlo Vánoc ztrácí,“ stěžuje si Hanák.
Když se sníh nesypal solí
Když byl malíř a pořadatel vyhlášených hrnčířských trhů v Berouně Vladimír Izbický malý kluk, bývaly prý Vánoce v Berouně romantické a bílé. „Sníh se nesypal solí a zůstával na silnici. Jezdily ještě saně tažené koňmi, rolničky zvonily, obchodníci zdobili krámky,“ vzpomíná nyní devětašedesátiletý Izbický. Jeden z těch krámků mu utkvěl v paměti dodnes. Patřil panu Šebánkovi, který prodával hračky vedle prodejny Baťa. „Za výlohou jezdil elektrický vláček mezi červeně osvětlenými stříbrnými skalami ze staniolu a spoustou hraček. Všemu dominoval pán v černém plášti s kšiltovkou – robot,“ říká Izbický. Z Vánoc mu rovněž utkvěla vzpomínka na probuzení po Štědrém večeru, když jedna větev stromečku s bonbony a svíčkami dosahovala až do jeho dětské postele. „Nejvíce mě na stromečku lákaly žluté řetězy. Maminka je dělala ze žloutkové hmoty. Malé placičky kapala z kornoutu jednu vedle druhé na nitě. Po uschnutí je odloupla a řetěz byl hotový. V mžiku ale zůstaly na stromečku jenom ty bílé nitě. Bylo to na mě,“ přiznává Izbický.
Živý dárek
Vánoce prožívá mnohem déle než mnozí ostatní. Karin Kriegerbecková je už přes šest let ředitelkou berounského Muzea Českého krasu, které letos uspořádalo několik vánočních výstav. Ty nejkrásnější vánoční svátky má ale spojené s dětstvím. „Nejraději vzpomínám na bezstarostné Vánoce, které jsem prožívala jako dítě s rodiči v Karlových Varech,“ přiznává Karin Kriegerbecková. Vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, a tak není divu, že největší radost v životě jí u stromečku udělal živý dárek. „Nejhezčím dárkem byl pro mne můj první pes, králičí dlouhosrstý jezevčík Hany, kterého jsem dostala od rodičů,“ líčí Kriegerbecková.
Sami na hradě
Na hradě Karlštejn stráví Vánoce kastelán Jaromír Kubů. „Letos to budou mé šestapadesáté Vánoce,“ říká Kubů. Na Karlštejně oslaví už dvacáté svátky. Rád vzpomíná i na ty prožité s rodiči v Českém ráji. „Rodiče před námi ukrývali ozdobený stromeček do sklepa. Jednou byly omylem pootevřené dveře a já zahlédl třpytící se ozdoby. Úplně se mi zatajil dech, že už jde děda Mráz. Pak přišel a přinesl mi stavebnici Merkur a natahovací vláček na kolejích. Merkur mám dodnes,“ vzpomíná Kubů. O Vánocích v roce 1986 na zámku v Březnici si s manželkou nadělili dceru a první auto Fiat 126p. „Navíc jsem si konečně nadělil vysokoškolský diplom,“ říká s úsměvem Kubů. Na Karlštejně bývá Štědrý den jediný, kdy je tam jeho rodina sama. Ale někdy ani čtyřiadvacátého prosince nenechají návštěvníci kastelána v klidu. „Stávalo se i to, že nám několikrát při štědrovečerní večeři zazvonil telefon. Ve sluchátku se ozval dotaz bez pozdravu: Máte zítra otevřeno?“ podotýká Kubů.
Nejdřív ke krmelci
Na sněhovou pokrývku se rok co rok těší zpěvák, herec a obyvatel městyse Karlštejn Pavel Vítek. Vybrat ty nejkrásnější vánoční svátky je podle něj obtížné. „Pro mě jsou krásné každé Vánoce. Hlavně si vždycky přeji, aby byly na sněhu, mám zimní romantiku rád,“ říká Vítek, který si letos zahrál v několika muzikálech a vydal kulinářský cestopis. Pak ještě chvíli přemýšlí, kterým Vánocům by přidělil pomyslnou první příčku. „Určitě rád vzpomínám na první Vánoce na Karlštejně. Bylo to v polovině devadesátých let. Uprostřed našeho ještě nezařízeného domu zářil malý stromek a za okny na mě nekoukalo město, ale zasněžená krajina. Šli jsme s naším prvním psem do lesa, dát ke krmelci pytlík jablek srnám,“ vybavuje si Vítek. Po procházce vyrazili s přítelem Janisem Sidovským za kamarády v obci. „Společně jsme pak v naprostém klidu a pohodě strávili Štědrý večer. Poprvé na venkově,“ vzpomíná Vítek. A jaký dárek v životě považuje za ten nejkrásnější? „Dostal jsem v životě spoustu dárků. Ale jeden mám dodnes schovaný jako talisman. Obyčejnou malou píšťalku pro štěstí od Janise. Věřím, že mi opravdu přináší vše dobré.“
