V ústeckém Činoherním studiu hráli Jakuba Fatalistu Jiří Bartoška a Karel Heřmánek. Když začínali.
Dnes hrají v Jakubovi a jeho pánovi v Divadle bez zábradlí, které Heřmánek v devadesátých letech založil. Na jevišti se sešli i s dalšími herci, kteří působili na ústecké scéně. Třeba s ústeckým rodákem Josefem Cardou. Činoherní studio znamenalo nezapomenutelné angažmá i pro Ivanu Chýlkovou a Karla Rodena.
Nejkrásnější roky života
„To je strašný! Přiznám se, že jsem s Činoherákem ztratil kontakty a pořád vyhrožuju, že se tam vypravím. A to přitom ve všech rozhovorech prohlašuju, že jsme prožili nejkrásnější tři roky u divadla právě v Ústí,“ říkal herec Jiří Bartoška, když ústecké Činoherní studio slavilo třicet let. Letos mu je čtyřicet a Jiří Bartoška bude mezi pozvanými hosty chystaných oslav.
Činoherní studio bylo branou do divadelního a hereckého světa pro řadu populárních českých herců. V osmdesátých letech ve Studiu v ústecké části Střekov tleskali Jakubovi Fatalistovi, ve kterém si zahráli právě Jiří Bartoška a Karel Heřmánek.
„Než jsme s Karlem Heřmánkem do Ústí poprvé přijeli, udělali jsme si takovou tabulku měst, která jsou ideální pro spáchání sebevraždy. Vedl ji východní Berlín, ale Ústí bylo hned na druhém místě. Ale pak najednou se pro nás Ústí tak rozsvítilo,“ vzpomíná Bartoška. Jakuba Fatalistu, román od Denise Diderota, zdramatizoval pro divadlo Milan Kundera, a protože byl po emigraci na indexu, pod text se podepsal Evald Schorm.
Šlo o první režisérský počin Ivana Rajmonta v Ústí nad Labem. Nejdříve chtěl do hlavních rolí obsadit Leoše Suchařípu a Zdeňka Duška, ale nakonec se hlavních rolí zhostili Karel Heřmánek a Jiří Bartoška, kteří po letech hrají ve variaci na Jakuba Fatalistu ve zmíněném Divadle bez zábradlí v Jakubovi a jeho pánovi v příběhu o přátelství, lásce, zradě a také o cestě. Putování za tím, kdo jsme a co určuje naše kroky.
S Bartoškou a Heřmánkem ve hře mimo jiné hrají i Dana Morávková a Josef Carda, kteří předtím také působili v ústeckém Činoherním studiu. Jakuba a jeho pána uvádí Divadlo bez zábradlí v nejbližších termínech 8., 12. a 21. března. Leoš Suchařípa, český herec, dramaturg, překladatel a divadelní teoretik, který zemřel v červnu 2005, několikrát vzpomínal, jak přijel do Ústí nad Labem ve světlehnědém svátečním obleku a jak ho do divadla přijali oficiálně jako herce a neoficiálně jako dramaturga. „Ale to jsem ještě nic nevěděl o herectví a hrál jsem akorát v Činoherním klubu,“ vyprávěl Suchařípa.
V Ústí jako černoši
Když se ho dramaturg Jan Vedral po letech ptal, čím to, že lidé, kteří prošli Ústím, většinou v definitivním angažmá uspěli, odpověděl: „To je tím, že ze začátku lidé, kteří do Ústí odcházeli z Prahy, tam byli odsunuti jako černoši. Byli to lidé, kteří se dokázali nadprůměrně uplatnit, když přišla volnost,“ vysvětlil Suchařípa.
Už na studiích DAMU Jiří Schmitzer přemýšlel o angažmá a věděl, že v Praze to bude komplikované. Dostal dvě nabídky. Libereckou Ypsilonku a ústecké Činoherní studio. Vzal tu druhou. „Činoherák mně byl bližší svou dramaturgií, viděl jsem tam nějaké představení a bylo bližší mému názoru,“ vysvětlil svoje tehdejší rozhodnutí. Na město samotné už tak dobře nevzpomíná.
„Z města čišela beznaděj. Třeba na záchodě v hospodě nikdy nebyl papír, protože když ho tam někdo dal, tak ho vzápětí další člověk ukradl. Nebo tam nebyly žárovky, protože si je někdo odnesl. Ve velkém divadle v zimě a inverzním počasí bylo vidět, jak svítí reflektory, člověk měl na jazyku pořád kyselou pachuť. Bylo to děsivý. Atmosféra celého města se změnila k lepšímu. A je to cítit i ve vzduchu,“ vzpomínal na pocity z doby působení v Ústí Schmitzer.
V sezoně 1978 až 1979 nastoupil do Činoherního studia a hrál tam do roku 1983 Tomáš Töpfer. „Musel jsem odejít z Ostravy. Mohla za to Státní bezpečnost. Byl jsem se podívat v Pardubicích v jejím archivu, zachovalo se tři sta čtyřiadvacet stran ze spisu, který na mě roku 1977 vedla. Mně zakázali veškerou mimodivadelní činnost a má bývalá žena se po mateřské nedostala ani do divadla v Opavě, ani do loutkového divadla,“ vysvětlil svůj příchod do Ústí nad Labem, které bylo podle principála dnešní Fidlovačky vždy něčím výjimečné, „pro svou generaci v nešťastném městě“. „My jsme měli generační publikum. Bylo to v síle, v pospolitosti, ve které tam herci přicházejí a potom zase někam odcházejí a takzvaně odesílají výtah,“ říká. V ústeckém angažmá byla v letech 1988 až 1991 i Ivana Chýlková. „Bylo to vlastně moje první skutečné angažmá,“ konstatovala v rozhovoru pro publikaci 30 let Činoherního studia. V té době byla na volné noze a hostovala v Ypsilonce. S nabídkou hraní v Ústí přišel její spolužák Petr Poledňák. „Jako první věc jsme dělali Marata-Sadea, Dürrenmattův Meteor, pak třeba Od Košic až do Aše a ještě dál… Tuhle hru jsme, tenkrát za petrolejky, chápali jako velice protikomunistickou, přitom to bylo tak nevinné a neškodné zesměšňování. Nás to strašně bavilo a nebavilo to tehdejší tajemníky, takže se ta celá záležitost značně medializovala. Bylo to prostě vzrůšo. Jenže pak přišlo to největší vzrůšo, rok 1989, a bylo to,“ vzpomíná Chýlková. Z Ústí znala jen divadlo, kde měla angažmá na poloviční úvazek, do města se dostala málokdy. Tvrdila, že ani nepřešla most.
Petr Poledňák působil v Činoherním studiu jako umělecký šéf a režisér. Od roku 1987 do roku 1993. „Nabídku jsem dostal, když jsem na jaře 1987 pohostinsky režíroval v Činoherním studiu Ajtmatova a vím, že jsem chodil po zkouškách rychlou ostrou chůzí do kopce nad Setuzu, abych rozdýchal to dilema, mám-li do toho jít, a za jakých podmínek a co to znamená,“ přiznal, co řešil v pětadvaceti letech. Byla to ale podle něho šance.
A „objevit“ Ivanu Chýlkovou a Karla Rodena, který v Činoherním studiu také působil, bylo pro Poledňáka snadné. Byli to jeho nejbližší spolužáci na DAMU. „Karel s Ivanou byli ovšem známí už dávno předtím, než přišli do Ústí. Karel dokonce hned po DAMU dostal angažmá na Vinohradech, ale nepochodil tam a na přelomu let 1986 a 1987se tak nějak plácal na mělčině. Ivana už tehdy šla z filmu do filmu, ale divadlo jí za prvé šlo, za druhé ho měla ráda a navíc jí scházelo, takže myslím, že je oba upoutala myšlenka, že by mohli nastoupit někde spolu,“ líčí Poledňák. Ústecký rodák Roman Zach si působení v ústeckém Studiu přivolal. „To bylo tak – vrátnice DAMU, ranní intenzivní myšlenka na Činoherní studio a najednou dopis na moje jméno, v hlavě jasno a četba pěti řádků Jiřího Pokorného, vyzývajícího mě, abych tady hrál,“ vybavil si v rozhovoru v Měsíčním programu. Posledních deset let ústecké činoherní scény, včetně kompletní historie a soupisu inscenací a lidí, kteří tam působili, by měla zmapovat publikace k letošnímu výročí čtyřiceti let od založení Studia.
