Chtěla jsem si vybavit hračky, které mě obklopovaly už jako batole. Ale promítaly se mi jen novější, zhruba školkové, momentky. Docela přesně si vybavuji plastovou panenku, kterou mi kdysi přinesl Mikuláš. Byla celá odlitá z gumy, včetně vlasů. Prostě nebyla česací. Co byste taky chtěli od Mikuláše, který jinak nosí jen jablka z babiččiny zahrady a o trochu vzácnější loupací buráky.
Zvláštní bylo, že když se mi v podvědomí promítl obrázek panenky, ucítila jsem zvláštní pachuť na jazyku, včetně jakéhosi lechtání či mírného brnění. Lidé oslovení v anketě, ve které se ptám na plastové hračky, si je zase spojili s nezaměnitelným čichovým vjemem. Takže to vypadá, že jsme jako děti vnímali svoje hračky všemi smysly.
V určitém věku se člověk dětem nejvíc zavděčí tím, že je nechá kramařit v kuchyni. Nejlepšími kousky na hraní se stávají prázdné kelímky od jogurtu, lžíce, hrnce, pokličky a další nádobí. Na hraní jsou úžasné i krabice. U nás doma teď právě frčí polštáře. Hra začíná už v přízemí. Nenápadně se vyplížit po schodech do ložnice, kam je vstup zakázán, v naprosté tichosti sundat z nožiček papučky, nastěhovat se do velké postele a naházet všechny polštáře a peřiny na zem.
Přestože zkušenost říká, že k nejúžasnějším hrám stačí dětem ty nejjednodušší hračky, i u nás doma se donekonečna hromadí nové krámy. Výhodu mají ty nafukovací. Stačí vypustit vzduch a složit na dno šuplíku.
