Nejsem Češka ani Finka, ale Čechofinka, říká mladá klavíristka | E15.cz

Nejsem Češka ani Finka, ale Čechofinka, říká mladá klavíristka

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Ve Finsku mají sauny i v panelácích. Země tisíců jezer už v patnácti učarovala dnes šestadvacetileté klavíristce Lucii Niemelä.

Rodačka z Karviné, která posléze bydlela v Orlové, dnes žije v této severské zemi. Dostala se k ní dost netradičně. Když se dívala na skoky na lyžích. „V přímém přenosu jeden závodník z ničeho nic řekl něco, myslím, že to bylo finsky ‚hyvää huomenta‘, což znamená ‚dobré ráno‘. Strašně se mi to líbilo a řekla jsem si, že se začnu učit finsky. Jen tak prostě,“ říká Lucie, která se svým manželem na začátku ledna vystupovala v Lázních Darkov v Karviné.

To je ale těžký jazyk, ne?

Ze začátku to bylo těžké, protože finština se nepodobá žádnému indoevropskému jazyku, co jsem v té době znala. Ale potom jsem se přes to přehoupla a už to bylo dobré.

Kdy jste se poprvé dostala do Finska, abyste své znalosti mohla ověřit v praxi?

To bylo docela brzo po tom, co jsem začala. Můj taťka totiž čirou náhodou slyšel z rádia o nějakém programu Evropské unie, díky němuž se rozdávala stipendia pro studenty nějakých méně známých jazyků. Podařilo se mi do toho programu dostat, získala jsem stipendium a zadarmo jsem jela na kurz finštiny na tři týdny do Finska.

Takže Finsko vás uchvátilo natolik, že jste se rozhodla tam jezdit častěji?

Ano, je to tak.

Hudbu jste studovala v Česku?

Tady jsem chodila do základní umělecké školy na klasický klavír. Potom jsem vlastně žádné hudební vzdělání neměla, dokud jsem se ve Finsku nerozhodla, že půjdu na konzervatoř. Tam jsem se dostala a dělala zpěv jako hlavní předmět, obor pop a jazz. Po roce jsem toho nechala, protože jsem zjistila, že mi to až tak moc nedává.

To jste už bydlela ve Finsku?

Ano. Natrvalo jsem se přestěhovala v roce 2004, kdy jsem šla studovat finštinu na vysokou školu. A při vysoké škole jsem chtěla zároveň studovat konzervatoř. To jsem dělala rok, což mě pak přestalo bavit, chtěla jsem hudbu dělat v praxi a ne se o ní jen učit. Nebavilo mě, když mi učitelka říkala, jak mám co dělat, jak stát nebo jak hýbat pusou. Chtěla jsem to dělat podle sebe.

A s vaším finským manželem Jarkem jste se seznámila kdy?

Ještě předtím. My jsme se poznali ve Finsku, když jsem tam pobývala. Dva roky jsme pak fungovali tak, že já jsem bydlela v Česku a on bydlel ve Finsku. Žili jsme ve vztahu na dálku.

Čím se ve Finsku živíte?

Teď se živím jenom hudbou. Předtím jsem pracovala v kanceláři, která se zabývala mezinárodními vztahy.

A hudbou se uživíte bez problémů?

Zatím je to těžké, ale doufám, že se mi bude dařit lépe. Raději se budu živit hudbou, než bych seděla v kanceláři. Proto jsem toho taky nechala. Ve Finsku mám kapelu, takové hudební těleso, ve kterém je nás celkem sedm. S kvartetem hraji zatím pouze ve Finsku, v Česku ještě ne, ale ráda bych. To jsou tedy hlavní skupiny, se kterými vystupuju. Sem do Česka jsem přijela s Jarkem, mým manželem. Hrajeme jako duo.

A ve Finsku se zabýváte vážnou hudbou, nebo jazzem?

To, co dělám, je směsice popu, jazzu a možná je tam i něco jiného. Já jsem takový Jamie Cullum v sukních, možná. Někdo to o mně někdy řekl.

Finsko, země tisíců jezer a země milionů saun. Jak to tam je? Jsou Finové skutečně tak náruživí do saunování?

Jasně. Většina z nich má saunu přímo doma.

Vy také?

Ne, my patříme mezi tu skromnější část populace, to myslím z legrace. Bydlíme v bytě, v paneláku, ale je fakt, že na každý vchod je jedna sauna. A tam chodíme.

To je dobře, ne? Lidé z domu se mají možnost lépe poznat?

To ne, protože každý máme zarezervovaný svůj vlastní čas. Asi je možné dělat nějaké hromadné saunování, ale ještě jsme to nezkoušeli, kromě saunování s kamarády samozřejmě.

Jací jsou Finové povahově v porovnání s Čechy?

Řekla bych, že jsou stydlivější, rezervovanější, skromnější, šetřivější. Finové jsou fajní. Oba národy jsou. Možná, že bychom mohli najít nějaké konkrétní povahové spojitosti mezi nimi. Například takové to drsňáctví, které je vlastní lidem na Karvinsku, takové to, že zatnou zuby a jdou kupředu, tak to mají oba národy společné. Jen mi přijde, že Češi si víc stěžují v porovnání s Finy.

To říká spousta lidí, kteří žijí někde delší dobu v zahraničí.

Finové si moc nestěžují.

Po sedmi letech ve Finsku, co vás tam drží nejvíce? Tedy kromě manžela? Přišla jste na to, proč vás ta finština tehdy v patnácti tak zaujala?

Nevím, osud asi. Mělo to tak být. Cítím se tam dobře, cítím se tam už doma. Je to i hodně tím, že jsem se tam seznámila s lidmi, kteří jsou mí kamarádi, se kterými hraju a spolupracuji s nimi. Vyhovuje mi to tam.

Finové jsou samozřejmě velcí fanoušci hokeje a zimních sportů vůbec, věnujete se nějakému?

Chodím občas běžkovat, ale jinak třeba na hokej nechodím.

A co skoky na lyžích?

To taky ne. To jsem se dívala jen tehdy u nás doma, protože se tady lidé na televizi dívají. Já ale doma ve Finsku televizi už nemám tři roky a nechybí mi to. Nemám na to ani čas. Bylo to vlastně i rozhodnutí, že je to ztráta času se na televizi dívat. Zprávy si přečtu z internetu nebo z novin, a tím to končí. Když se chci podívat na nějaký film, tak si zajdu do kina. Ale hlavně chodím na koncerty. To je i hlavní náplní mého volného času. Když nedělám svoje koncerty, tak jdu na koncerty někoho jiného.

Chodíte na koncerty i jiných žánrů?

Chodím, ano. Na vše možné, co mě zaujme. Čerpám inspiraci odevšad, hodně obdivuji finské muzikanty. Je tam hodně talentovaných lidí, což je samo o sobě hodně inspirující.

I na rockové koncerty?

Jo, taky. Mám kamarády, co hrají rock. Chodím na kapely, které jsou menší a ne moc známé. Nechodím na žádné H. I. M. ani na Apocalypticu. Na mainstream ne.

A do přírody jezdíte, když je Finsko ta země tisíců ostrovů?

Dá se říct, že ano. Je tam příroda „hned za rohem“. žiju v hlavním městě, v Helsinkách, a ani to neznám. Máme les hned za barákem. Vyjdu z domu a hned kousek je běžecká stezka. Máme tam spoustu parků a taky moře, tak se dá plavat, když je člověk otužilý.

Kolik stupňů tam má třeba moře v létě?

To jsem neměřila, ale loni bylo celkem teplé. Byli jsme plavat. Lidé se tam chodí i opalovat.

Jaké je to přijet zase do Česka? Jak rychle se dokážete aklimatizovat?

Čím dál tím pomaleji. Připadám si, jako bych se dívala zpoza nějaké bubliny. Nebo že jsem přijela do nějakého akvária a já jsem jako za tím sklem a už se neumím úplně dostat dovnitř.

Atmosféra našeho národa vám připadá stále více neznámější?

Připadám si jako turista. Když zůstávám delší dobu, tak se to postupem času zlepší. Když jsem s rodinou a kamarády, tak se zas nějak aklimatizuju a vrátím se do toho zpátky. Občas mě přepadne pocit, že nejsem ani Češka ani Finka, že jsem prostě někde mezi. Čechofi nka. A k tomu mi teď vyjde album v Německu a bude v angličtině, v univerzálním jazyce.

Sledujete někdy zprávy z Česka na internetu?

Občas ano, ale musím se přiznat, že to, co čtu denně, jsou finské a světové zprávy. Detailně nevím, co se v Česku děje třeba v politice. Pro mě to moc význam nemá, i když mi záleží na mé rodině, aby se tady měli dobře. Natrvalo se sem asi nevrátím, i když se sem hodně ráda vracívám na návštěvu. Jsem nadšená, že poprvé v životě budu hrát v Karviné a pro své příbuzné, kteří mne v životě neslyšeli. Takže to bude překvápko.

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video