Nejtěžší je dát novému korýši jméno, říká oceánolog Ďuriš | E15.cz

Nejtěžší je dát novému korýši jméno, říká oceánolog Ďuriš

Lenka Bolková

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Jezdí po světě a zkoumá drobné mořské tvory. V důchodu by se nejraději přestěhoval do Vietnamu. Je tam levně a dobře tam vaří.

Profesor biologie na Ostravské univerzitě Zdeněk Ďuriš zasvětil svůj život mořským korýšům. Loví je ve vodách od Arktidy po Austrálii, zkoumá je a vystavuje jim „křestní listy“. Je to práce pro hodně trpělivého a pečlivého člověka. Přesto všechno má na svém stole hrneček s nápisem Zlostník. „Dostal jsem ho kdysi od dcerky. Až tak zlostný snad nejsem, i když nervózní někdy ano. Dávám si ho před sebe při vyučování,“ vysvětluje pětapadesátiletý biolog.

Je trpělivost skutečně vaší silnou stránkou?

Je to hodně o ní a hlavně o pohodě při tom, co dělám. Zabývám se systematikou mořských korýšů, drobnými krevetkami a podobnými zajímavostmi. Třešničkou na dortu při této práci je, že při zpracování velkého množství materiálu narazíte občas na něco neobvyklého. A nakonec se ukáže, že se jedná třeba o nový druh, zvíře pro vědu dosud neznámé.

Na jednu stranu máte určitě radost, ale na druhou stranu to musíte pečlivě zdokumentovat.

Je třeba vypracovat něco jako „křestní list“. Ve skutečnosti se jedná o odbornou publikaci s detailním popisem a s kresbami celého těla. V mém oboru se to nedá odbýt nějakým malým obrázkem, ale musím vytvořit kolem pěti někdy šesti stránek celkových ilustrací a ilustrací podrobností. A to je kámen úrazu, protože kreslení vyžaduje spoustu času. Není to otázka deseti minut při šálku kávy. Ta příprava kolem toho je dlouhá, je třeba velká dávka trpělivosti, pozornosti a soustředění, ale i dostatek duševní pohody a zejména času.

Už se vám tedy podařilo najít nějaké korýše, které věda dosud nepoznala?

Ano. Ale víte co, někdy si myslím, že nejtěžší na té práci není je objevit, ale vymyslet jejich vědecké jméno. Přijde mi, že je to hrozně zodpovědné. Jméno mu zřejmě zůstane ne na celý náš život, ale po celou dobu existence daného druhu.

Kolik jste jich už vymyslel?

No zatím jich je kolem dvacítky, ale vím, že jich mám v depozitáři dalších asi patnáct.

Měl jste někdy tendenci nazvat určitý druh korýše podle sebe?

To je velice častá otázka, ale určitě ne. Je proti vědecké etice pojmenovávat podle sebe, ale je možné pojmenovat druh podle jiné osoby. Pojmenoval jsem také několik nových druhů drupo vědcích nebo odbornících, nebo po člověku, který daný zoologický materiál nasbíral, připravil a nabídl mi jej ke zpracování. Takových bylo pár. Většinou se ale snažím, aby název více řekl o samotném druhu. Třeba jej navrhnu podle nějakého zvláštního znaku, který je pro daný druh typický, nebo podle místa, na kterém byl poprvé nalezený.

Potápíte se hodně při své práci?

Má práce je spojená hlavně s potápěním. Mezitím je třeba nějaké to šnorchlování nebo pochůzky při odlivu v daném prostředí. Takže takhle to děláme. Samozřejmě hlavní je potápění.

Trénujete potápění v bazénu, když máte čas?

Nemám čas na trénování. Já ten čas věnuji spíš práci. Když přijedu z expedice, tak můžu mít někdy pár exemplářů, které jsou sporné, a tak se jim věnuji. Najdu mezi nimi i nové druhy a těm je třeba se věnovat prioritně. Sepíšu o nich publikace, mezitím učím, zkouším, věnuji se studentům a najednou zjistím, že mám jet na další expedici.

Jak nejhlouběji jste se kdy ponořil?

Asi si zavolám svého právníka. Je fakt, že jsme jednou provedli hlubší ponor s normálním vybavením, protože se vzduchovým přístrojem by se nemělo jít hlouběji než třicet metrů. My jsme byli teda podstatně níž. Nicméně jsme provedli sérii ponorů s postupně se zvyšující hloubkou, kontrolovali svoje pocity, stav zásoby vzduchu, režim výstupů. Zjistili jsme tedy, že máme dost velké rezervy na to, abychom mohli uskutečnit kratičký sestup do větší hloubky.

Jak dlouho jste tam byli?

Asi tak jednu, dvě minuty. Ponory jsme nedělali v žádném případě v honbě za nějakým rekordem. Byli jsme tam z toho důvodu, že tam byl v minulosti nalezený zajímavý korýš, který patřil do skupiny, které se intenzivně věnujeme. Většina těchto korýšů žije v symbióze s mořskými sasankami a ten, po kterém jsme šli, měl koexistovat s medúzou, která měla ležet na dně s chapadly nahoře. Ta se měla nacházet v hloubce čtyřicet pět až padesát pět metrů. Při mé expedici v roce 2009 jsem zjistil, že všechny medúzy, a byla jich tam spousta, byly v hloubce maximálně do patnácti metrů. Mají spodní část barevnou díky tomu, že si ve svých tkáních pěstují zahrádky symbiotických řas, a díky tomu tak částečně získávají potravu. Přebytek řas, který se jim vytvoří, stravují, a tím pádem nemusí tolik lovit jinou potravu. Krevetku jsme nakonec našli tam, kde měla být OE na ležící medúze ve větší hloubce. Byli jsme první na světě, kdo onu krevetu viděl živou po třiceti letech od jejího původního objevu.

Své exempláře vylovíte a sem je přivážíte už mrtvé?

Ano, bohužel, protože při manipulaci drobní korýši brzy hynou. Jsou to droboučcí tvorové, tak jeden dva centimetry, jsou to jemné a křehké bytosti. Dost jich vydrží naživu i několik hodin. Pokud se nám je podaří bez nějakého tepelného šoku dopravit do laboratoře, tak je máme možnost pozorovat v kádinkách či akváriích živé. Živé exempláře však zpátky do Česka nevozíme. Je to velká časová a finanční zátěž, aby se člověk věnoval mořskému akváriu. Korýši, kterými se zabývám já, mají krátký život. Trvá od pár týdnů do několika měsíců. Dvakrát třikrát do roka se rozmnožují.

Jak vnímá vaše přítelkyně, že vlastně odjedete často na dlouhou dobu?

Vnímá to velmi pozitivně, protože jezdí a potápí se se mnou. Je taky přírodovědec.

Dokázal byste si představit, stavit, že by přítelkyně nebyla přírodovědec jako vy?

Jo. V pohodě. Existuje určitá selekce, a kdyby dotyčná byla proti tomu, tak by to asi nebyla ta pravá přítelkyně. Při tom, co dělám, si myslím, že je spousta zajímavých a atraktivních věcí, které je možné absolvovat bez toho, aby se člověk musel zabývat zabiologií. Je v tom i cestování, poznávání exotických míst, ať už tropických nebo arktických, přírody, kultury.

Díváme se na mapu všech vámi navštívených lokalit. Kdybyste měl možnost se třeba v důchodu přestěhovat, na jaké místo by to bylo?

No nejvíc jsem uvažoval o Vietnamu. Sice v tuto chvíli nevím, jak se to tam bude vyvíjet do budoucna, ale Evropanovi se tam žije velmi dobře. Je tam všechno velice levné, z důchodu bych tam nejspíš pohodlně vyžil. Nemyslím si, že bych tam mohl být trvale, ale dokážu si představit, že bych tam pár měsíců, půl roku byl. Líbí se mi tam, je to o moři a cestování, ale pak mi vyhovuje jejich národní strava. A spousta exotického ovoce, tropické klima a usměvaví lidé.

Co vám na něm chutná především?

Když jsem tady, tak se člověk stravuje, jak se dá. Jíme porce, které nám dají, u jídla se bavíme a najednou zjistíme, že jsme snědli všechno, než abychom třetinku toho, co nám bylo naloženo, nechali. Strava je těžká, byť tedy odpovídá našemu klimatu. Ve Vietnamu mi to vyhovovalo více, protože v jejich kuchyni používají hodně zeleniny a jídla tam nejsou až tak ostrá, jako třeba v Thajsku a zahrnují velmi zajímavé ingredience, které mi vyhovují.

Vyprávěl jste o setkání s chobotnicí. Jaké to je?

No, je to parádní. Chobotnice byla tvor, po kterém jsem toužíval. Je fakt, že člověk může narazit na chobotnici třeba v Chor- vatsku, obzvlášť ten, který je jako já, a nejde do vody jinak, než s maskou a šnorchlem a obrací každý kámen. Pak jsem zjistil, že stačí jít do vody večer s nějakou vodotěsnou svítilnou. Garantuji vám, že chobotnici s největší pravděpodobností uvidíte. Chorvatsko má své kamenité pobřeží a chobotnic je tam hodně. Přes den se skrývají a hlavně v noci pak loví, ale nejenom v noci. Některé loví i přes den.

Podařilo se vám nějakou vyfotit nebo natočit?

Mám teď doma pikantní obrázky, před měsícem jsem se vrátil z Taiwanu. Měl jsem tam čtyři dny potápění a v prvních minutách natáčení pod vodou jsem tam natočil chobotnici, aniž jsem ji chtěl natočit. Kolega mě ve vodě upozornil na kuriózního zajímavého kraba, který měl na sobě dvě sasanky. Krab zaregistroval světla kamery, vyrušilo ho to, tak se rozběhl po skále. Ušel asi tak dva metry, já ho stále sledoval a najednou se v záběru objevilo chapadlo. Chobotnice! Chňapla ho, vklouzla do štěrbiny, a pak už jsem natočil jenom její oko.

Působí na vás tento mořský tvor inteligentním dojmem?

Je to těžké říct jednoznačně. Jak bychom tu inteligenci mohli hodnotit, pokud s nimi neděláme zrovna nějaký experiment?

Zajímá nás váš pocit.

Ve vodě mi přišlo, že určitě ano. Určitou inteligenci očekáváme u zvířat, která jsou zvědavá. Pokud někde jste a něco se kolem vás pohybuje a nevnímá, že tam jste, nebo prostě jen uteče, tak o inteligenci daného tvora se nedovíte nic. Zvědavé mohou být ryby, což jsou obratlovci, kteří jsou na tom s inteligencí už lépe. Ale pokud vás něco opravdu intenzivně intencích, pozoruje a reaguje na vaši přítomnost, tak na té inteligenci už něco bude.

Při jakém setkání s hlavonožcem jste měl nejemotivnější zážitek?

Mám úžasné záběry chobotnice, kterou jsem točil v Rudém moři v Egyptě. Lehl jsem si na dně v písku a začal jsem ji natáčet. Ona o mně věděla, ale kdykoli jsem se přisunul, tak se zase odsunula, ale jinak se prostě věnovala své činnosti. To znamená, že roztáhla blánu mezi chapadly, přikryla jí kus korálu, vsouvala tam chapadla, na něco reagovala, pak změnila prudce barvu a pokračovala na další korál.

Sledoval jste ji dále?

Přesunula se za skalní převis a úžasně zbělala z původně červené barvy do mrtvolně bílé. Doslova se vsákla do štěrbiny a já si řekl, tak fajn, tady jsme skončili. Natočil jsem si nějaké rybky, posunul jsem se o pár metrů a najednou ta chobotnice byla vedle mě. Měl jsem pocit, že se předvádí. Bylo to zajímavé. Tak jsem ji natáčel dál, dokud se nerozhodla zmizet. Takový zážitek bych přál každému.

Autor: Lenka Bolková

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video