Jako dítě se snažil folkloru za každou cenu vyhnout. Jeho matka se ho marně snažila přemluvit, aby vystupoval v kroji. Styděl se za to. Nakonec ho do folklorního souboru Břeclavan přivedla jeho přítelkyně. S tou již sice Lukáš Růžička z Břeclavi nechodí, zato u cimbálu zůstal. Dnes je z něj zkušený cimbalista, který v lidových písních hledá své moravské kořeny.
„Folklor mě zpočátku vůbec nelákal. Zato jsem si už od malička představoval, že budu folkový písničkář. Když ještě fungoval břeclavský klub Emko, několikrát jsem si tam zahrál. A když mi bylo třiadvacet, založili jsme s kluky folkovou kapelu Buňát nekotitelný. Hráli jsme dva a půl roku a vyhráli dvě okresní porty,“ vzpomíná Růžička.
Potom ale přišla nabídka z Břeclavanu a Růžička se začal učit na cimbál. Do té doby uměl hrát „jen“ na klavír a na kytaru, ale nový hudební nástroj mu přirostl k srdci. „Cimbál je parádní nástroj. Když ho ovládáte, nabídne vám všechno. Umí zahrát melodii, doprovázet další nástroje a s jeho pomocí můžete určovat rytmus. Housle nebo klarinet něco takového nesvedou,“ vysvětluje Růžička.
Upozorňuje ovšem i na nevýhody cimbálu. Třeba, že jeden člověk ho neunese a je nutné ho ladit minimálně hodinu.
Vedoucí cimbálové muziky Břeclavan František Blažek si Růžičky váží za to, že přinesl něco nového. „Lukášovi, jako bývalému bigbíťákovi, se podařilo obohatit cimbálovou muziku některými harmonickými postupy a cimbálovými sóly, která jsou někdy až na hranici únosnosti. V poslední době ale nějak leniví, že by se hodlal usadit? Jinak je znamenitý a pohotový veršotepec,“ říká Blažek.
S cimbálkou jezdí Růžička na mnoho míst a ne všude to mají muzikanti jednoduché. Třeba když hrají pro hosty ve sklípku. „Když si takovou akci objednají Podlužáci, postupně se rozjedou, začnou tancovat, zpívat a je to dobré. Nejhorší jsou ale firemní akce, kde má rád cimbálku jen šéf a nikdo jiný. To nás potom přemlouvají, ať zahrajeme třeba Metallicu. Jsou cimbálky, které se to už naučily a hrají ji dobře. Mě ale takový přístup mrzí,“ vysvětluje Růžička.
Když zrovna nehraje s cimbálovou muzikou, učí angličtinu a němčinu na střední vinařské škole ve Valticích. „Je to dobrý pedagog. Studenty motivuje i mimo školu, a to hlavně v hudbě. Vede u nás na škole cimbálovou muziku, se kterou studenti vystupují na různých školních akcích,“ chválí Růžičku ředitelka školy Ivana Machovcová.
Práce s mladými lidmi učitele a cimbalistu baví. „Studenti mají často nekompromisní názory na to, jaký by měl svět být. Rovný a bez podrazů. Samozřejmě, opisování do toho nepočítají. Často jsou vtipní a dokážou člověka dobře popíchnout. Umí nastavit zrcadlo, takže si pak kriticky uvědomuju své vlastní nedostatky. Nikdy jsem z jejich strany nezažil žádné intriky,“ váží si Růžička svých studentů.
Mladý Břeclavan je muž mnoha tváří. Kromě učení a hraní v cimbálové muzice se totiž rád věnuje i dalším ze svých velkých zálib. Přes léto jezdí jako kapitán na lodi, která vozí v lednickém parku turisty. Kromě toho si píše do šuplíku folkové texty. Rád také fotografuje, chodí na výlety, čte nebo poslouchá muziku.
Už za měsíc oslaví třiatřicátiny, tedy Kristova léta. Za životní přelom to ale nepovažuje. „Důležitější pro mě byla třicítka. Vždycky jsem si říkal, že se ve třiceti ožením. Ale než jsem to stihl, s přítelkyní jsme se rozešli. Po rozchodu jsem se potácel v takovém vakuu. Teď už je to naštěstí za mnou,“ říká Růžička.
V poslední době ho zaměstnává také rekonstrukce bytu, který nedávno koupil. „Všechno nechávám na poslední chvíli. Nejsem moc vizuálně založený, takže vybrat třeba správné kachličky, to je pro mě doslova utrpení,“ vypráví s úsměvem.
Zároveň uznává, že ho třiatřicítka nutí k větší zodpovědnosti. Dal si proto předsevzetí, že se bude lépe starat sám o sebe. „Výsledky u doktora už nikdy nebudou tak dobré, jako byly dřív. Musím si dávat větší pozor. Měl bych chodit včas spát, mírnit se ve spoustě věcí a víc cvičit. Stále to odkládám, ale jednou s tím už opravdu budu muset začít,“ ujišťuje se Růžička.
