Nemám čistě fotografický přístup. Připadám si spíš jako malířka | E15.cz

Nemám čistě fotografický přístup. Připadám si spíš jako malířka

Hana Čekanová

Sdílet na Facebook Messenger Sdílet na LinkedIn
Bára Prášilová maluje okamžiky. Používá k tomu foťák a počítač.

Jedna z nejtalentovanějších a nejoceňovanějších českých fotografek Bára Prášilová si připadá spíš jako malířka.

„Už předem mám připravené skici, jak by to mělo vypadat, a vše, co jde, se snažím vytvořit v reálu. Počítačem už jen dotahuji, aby to vypadalo tak, jak jsem si vysnila,“ říká Prášilová.

Fotografkou jste se rozhodla být ze dne na den v osmnácti letech. Jak to?

Skončila jsem ekonomickou školu a nevěděla, co dál. Přesně nevím, jak se to stalo, protože nikdo v rodině nemá umělecké sklony. Jednou jsem vzala do ruky dědův flexaret a od té chvíle jsem věděla, že chci fotit.

Rovnou jste počítala s tím, že se tím budete živit?

Focení mě od začátku pohltilo. Že se tím bude člověk živit, s tím se nedá počítat nikdy. Z tehdejšího pohledu mi to ale přišlo reálnější, než se živit ekonomií. Neuměla jsem si představit, že bych v ní mohla vyniknout.

Proto jste šla na fotografickou školu?

V rodině jsem neměla nikoho, s kým bych si o tom mohla povídat, kdo by k tomu měl vztah. Hodně jsem experimentovala. Ve škole jsem měla poprvé možnost potkat lidi, kteří to mají podobně jako já.

Necítila jste ve škole určitý handicap, když tam byli lidé, kteří fotili již řadu let?

Nejistota byla veliká. Trvalo dlouho, než jsem zjistila, že můj styl, který se liší od ostatních, můžu brát jako přednost. Byla to dlouhá cesta. Pořádně jsem si začala věřit až v pětadvaceti.

Vaše tehdejší fotografie se už podobaly těm dnešním?

V žádném případě. Jen jsem měla jiný přístup než ostatní. Z dnešního pohledu takový poctivý. Začínala jsem vyloženě výtvarnými fotkami. V osmnácti jsem odebírala časopis o focení a sledovala, jak odborníci hodnotí fotografie amatérů, a snažila se tomu přiblížit. Prostředí kolem sebe jsem začala vnímat jako dvourozměrnou plochu, a najednou si dokázala představit, jak by působila celá nebo její fragmenty na papíře.

Kdy jste se začala zajímat o focení módy?

Ze začátku jsem fotila portréty a akty, pak autoakty a pak jsem na delší dobu zůstala u dokumentární fotky. Ty mě bavily nejvíc. Běhala jsem po ulicích a fotila témata, která byla klišé. Romy a tak. Ale pořád jsem se snažila, aby ta fotka byla co nejvýtvarnější. A tam mi došlo, že něco není v pořádku, že můj přístup není úplně poctivý - u dokumentární fotky by mělo jít hlavně o danou problematiku, měla by být s estetickou stránkou v rovnováze. A pak jsem se náhodou setkala s módní návrhářkou Evou Kučerovou, která chtěla nafotit kolekci. Tam mi sedělo, že se kladl důraz na vizuální stránku. Došlo mi, že estetická hodnota snímku je pro mě klíčová. Jako kdybych nejdřív potřebovala na fotky strhnout pozornost, nalákat, a pak teprve můžeme zkoumat, jestli mají nějaký další rozměr.

Kdy jste začala pracovat na větších projektech?

Před pěti lety jsem se vrátila z Anglie. Neměla jsem moc peněz, ale strašně jsem chtěla jet do Indonésie. Přišel za mnou jeden můj kamarád a řekl mi o soutěži Frame 005, kde byla hlavní cenou finanční odměna. To byl pro mě neskutečný motiv a řekla jsem si, že to musím vyhrát. Rozhodla jsem se využít módní fotku, ale nafotit ji trochu jinak. A vyhrála jsem to. To mi dodalo velké sebevědomí. Tehdy vycházel časopis Blok, který četli hlavně lidé kolem designu, začala jsem s ním spolupracovat. Od té doby o mně začalo být na téhle scéně víc slyšet. Pak mě zkontaktovala Bára Berdychová ze skejtového Lime magazínu. Chtěla nafotit fashion story a fotku na obálku. Vyfotila jsem slečnu se zvednutou sukní nad hlavu. V redakci to nesplnilo očekávání, čekali spíš nějakou roštěnku s našpulenou pusou. Ale všimli si toho lidé z českého Quiksilveru, který právě rozjížděl celosvětový projekt na podporu mladých umělkyň, takzvaných ambasadorek.

Stala jste se jednou z nich. V čem vaše role spočívá?

Snaží se pomoci v rozvoji kariéry. Teď je nás po světě asi dvanáct. Uspořádali mi několik výstav. Důležité pro mě byly dvě výstavy na Designbloku, kde jsem vystavila fashion portréty ostatních ambasadorek. Nejvýznamnější byla výstava v pařížském Grand Palais v rámci Tony Hawk Show k padesátému výročí založení Quiksilveru.

Získala jste řadu ocenění. Kterého si ceníte nejvíc?

Osobně nedokážu říct, čeho si cením víc. Když jsem vyhrála fotografa roku na Czech Grand Design, tak to pro mě bylo strašně důležité, protože se o tom hodně mluvilo. Srovnatelné bylo, když jsem se dostala do finále Hasselblad Masters, což je celosvětová soutěž, kam se přihlásí extrémní množství lidí a odborná porota vybere deset do finále každé kategorie. Tady o tom nikdo moc nemluvil, ale pro mě to hodně znamenalo.

Jaké je být fotografkou v Čechách?

Pro Česko je typický strašně malý trh. Tím pádem se všechny zajímavé věci považují za alternativní, a tedy nepoužitelné. Proto ztrácí mnoho mladých lidí motivaci dělat věci se stoprocentním nasazením. Jsem do toho šla vždycky naplno a nesrovnávala se s ničím lokálním. Chtěla jsem, aby mé věci obstály na světové úrovni. Je tu sice dost lidí, kteří zajímavou práci ocení, ale nakonec si vyberou někoho daleko univerzálnějšího.

Vaše fotografie mají snový nádech. Proč vypadají zrovna tak?

Prostě to tak mám, není v tom kalkul. Používám zamlženou zasněnost a některé další stereotypy. Někoho by to už omrzelo, ale mně se některá témata pořád vrací. Souvisí to nějak s mojí osobností.

Vaší inspirací je prý přerod dětství v mládí. Proč?

Pro mě to bylo extrémně zajímavé období. Během dospívání, když nejste ani dítě, ani žena, mě fascinovalo, jak mě, vnímali muži.

Jak tehdy vypadal svět kolem vás? Byl takový, jako je na vašich fotografiích?

Ne, mně se prostě jen líbí estetika té doby a retro.

Jak docilujete specifických barev? Jsou to následné úpravy v počítači?

Počítač je důležitá součást. Photoshop je pro mě nástroj. Tvořím obrázky a mám pocit, že nemám úplně čistý fotografický přístup. Připadám si spíš jako malířka. Už předem mám připravené skici, jak by to mělo vypadat, a postupně v reálu skládám scénu dohromady. Mohla bych malovat, ale rozhodla jsem se pro tuhle techniku. Photoshop může spoustě lidem práci ulehčit po produkční stránce tím, že do fotky něco vloží posléze. Tomu se snažím vyhýbat, a co jde vytvořit v reálu. Počítačem už jen dotahuji, aby to vypadalo tak, jak jsem si vysnila.

Když jste tak precizní, jaká je atmosféra na place?

Na komerčním focení to musí běžet. Když cítím, že mám kolem sebe tým lidí, které to nebaví a nedávají tomu maximum nebo něco není připravené, tak jim to dám najevo. Všechno musím mít do detailu připravené, ale některé věci se nedají naplánovat. Pak se musí improvizovat. Když je práce dobře připravená, zbytečně se neprotahuje a lidi nezvadnou tak brzo.

Jak vypadají vaše snímky z dovolené?

Ze začátku to bylo trochu směšné, protože když jsem začala fotit, připadala jsem si strašně důležitá a nechtěla jsem fotit nic jiného než umění. Když jsem si tu svoji směšnost po čase uvědomila, začala jsem si užívat obyčejné focení kompaktem a poslední dobou pořád něco dokumentuji. Nafotila jsem třeba svoji dovolenou na Sicílii. S bývalým přítelem jsme tam odjeli s tím, že se budeme jen válet na pláži. Nakonec jsme čtrnáct dní jezdili a hledali, co bychom mohli vyfotit. Vznikla z toho série, kterou jsem pak vystavovala. A mimo jiné i za ni jsem získala cenu Czech Grand Design.

Na čem v současné době pracujete?

Teď jsem čerstvě dokončila sérii pro módní návrhářku Hanku Zárubovou. A mimo běžnou práci chystám sérii fotek, která nesouvisí s módou. Bude to teď nabité, ale už se na to strašně těším a doufám, že mi to dodá dostatek energie. Když totiž fotím tolik komerčních věcí, ta energie se málokdy vrací. U umění je to jinak - nemáte kolem sebe tým lidí, kteří vám se vším pomůžou, ale ta vynaložená energie se vám mnohonásobně vrátí.

BÁRA PRÁŠILOVÁ

* Narodila se v roce 1979 v Chebu, žije v Praze.
* Vystudovala Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě.
* Zaměřuje se zejména na módní a portrétní fotografii.
* Vystavovala po celé Evropě, ale i v New Yorku či Hong Kongu.
* Stala se fotografem roku 2009 na Czech Grand Design.
* Byla jedním z finalistů Hasselblad Masters Awards 2009.
* Získala 1. místo na Frame 005 Awards a 2. místo na Fashion Photo Award.
* Je ambasadorkou značky Quiksilver for Woman.

Autor: Hana Čekanová

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video