Většinou se tím myslí lepší. Nejinak je tomu i v případě žákovské kázně na školách. Novinové nadpisy mnohdy vykreslují morálku dnešních dětí za použití podobných slov, jakými se popisují zprávy z vojenských misí. Učitelé se bojí o zdraví nebo žák má strach o svůj život. Podobné titulky pak často budí dojem, že dříve ve školních lavicích seděli samí beránci. Nevím v jaké škole, ale v té naší to určitě nebylo. Než začalo vyučování, tajně jsme hráli čáru o peníze.
Učitele zpěvu jsme několikrát přivedli k hysterickému záchvatu a vyučující chemie chodil do naší třídy vyzbrojen injekčními stříkačkami naplněnými vodou. Kdo vyrušoval, pak dostal vodní spršku. Někteří spolužáci mistrně využívali ne příliš dokonalých informačních toků mezi kantorem a rodiči. Perfektně uměli ve svých žákovských knížkách změnit původní pětku na trojku.
Rodičům pak nebylo jasné, proč jejich dcera nebo syn na vysvědčení přinesli z matematiky dostatečnou, když podle jejich výpočtů to měla být dvojka. Pravda vyplavala na povrch až po nahlédnutí do učitelského notesu. Dalším oblíbeným trikem byla ztráta žákovské knížky. Krátké přestávky se často stávaly nejdůležitější částí celého učebního procesu. Rychlostí blesku jsme psali domácí úkoly a usilovně se učili před dlouho avízovanou desetiminutovkou. V lepším případě. V tom horším létalo vzduchem kdeco. Od papírů, svačin přes knihy a židle.
Častou zábavou byly i honičky a rvačky. Občas jsme přilákali řevem naši paní učitelku. Většinou jen řekla, že nás nerada ruší, ať se klidně pozabíjíme. Pravdou je, že nikdo z nás nevyrostl pro šibenici. Mnohokrát nám to učitelé prorokovali.
Čas a změny v něm se nedají zastavit. Zbývá doufat, že si i dnešní děti najdou svoji vlastní cestu ke geneticky zakódovaným lidským hodnotám.
