Nevěřil, že nás Bono na pódium pozve. Prohrál šampaňské
Kapelu U2 Poptarts založili před rokem a půl. Zpěváka našli teprve letos na jaře a zkoušeli téměř potají v jedné z pražských garáží. Dřív, než se stihli představit českému publiku, si tři z nich zahráli s legendární kapelou U2. Kytarista Štěpán Etrych, baskytarista Cyril Strejc a bubeník Michal Šimek si vyrobili cedule, na kterých žádali U2 o to, aby si s nimi mohli zahrát píseň Angel of Harlem. A na koncertě v Berlíně jim to vyšlo. Zpěvák Bono je pozval na pódium.
Jak koncert vnímáte s odstupem času?
M. Š.: Bude trvat ještě hodně dlouho, aby pokaždé, když se kouknu na paličky, které jsem dostal, nebo na nějaké z videí, budu ječet a říkat: „Yes, Yes, Yes!“ Tohle jen tak nevyprchá.
C. S.: Když pominu ženské, tak to byl můj nejlepší zážitek.
Š. E.: Pro mě úplně největší zážitek.
Máte za sebou první společnou zkoušku po berlínském vystoupení. Jak vypadala?
Š. E.: Vyprávěli jsme dalším dvěma členům kapely, zpěvákovi Daliboru Rasicovi a klávesákovi Marku Šulcovi, jaké to bylo. A samozřejmě jsme i zkoušeli.
Zároveň jste asi zjišťovali i škody, které vám způsobili zloději. Ti vám těsně po koncertě v Berlíně vykradli zkušebnu. Co všechno vzali?
M. Š.: Zmizelo pár potřebných věcí. Ztratil se mixák, řídicí jednotka na ovládání elektronických bicích a kytarový efekt.
Š. E.: A také moje conversky…
Ale náladu vám to asi nezkazilo. Jak vaše akce vlastně vypadala?
Š. E.: Při prvních písničkách jsme drželi nad hlavami cedule a čekali, jestli si jich Bono všimne.
C. S.: Michalův brácha do nás hučel, ať toho necháme, že si nás tam stejně nevezmou… Š. E.: …a nakonec prohrál karton šampaňského. Řekl, že když nás U2 pustí na pódium, tak nám ho koupí.
Věřili jste, že to vyjde?
Š. E.: Když jsme jeli autem do Berlína, dělal jsem si legraci, že jsem se oholil a vzal si hezké tričko, abych na YouTube dobře vypadal.
C. S.: Já jsem v to nevěřil. Ale kdyby to náhodou vyšlo, ještě jsem si před stadionem stříhal nehty.
M. Š.: Když jsem viděl ty cedule, říkal jsem si, že by to přece jen mohlo vyjít.
Kdo nápad s cedulemi s nápisem Já + bicí/kytara/basa = Angel of Harlem vymyslel?
M. Š.: Zrodilo se to v hlavě Štěpána. Přišel s tím, že se pokusíme o něco, co se dosud nikomu nepodařilo. Tedy zahrát si s nimi jako celá kapela.
Opravdu se to před vámi ještě nikomu nepodařilo?
M. Š.: Povedlo se to pár jedincům na kytaru nebo na klávesy. Ale aby z davu vytáhli tři fanoušky, které před koncertem vůbec neznali, se ještě nestalo. Dvě kapely si s nimi zahrály. Jenže ty se s U2 domluvily před koncertem. Takže to měly jisté.
Na rozdíl od vás. Co jste plánovali, kdyby to nevyšlo?
Š. E.: Původně jsme cedule plánovali až do Polska. Když se nám všem ale podařilo získat lístky k stání už do Berlína, řekli jsme si, že to zkusíme už tam. Takže kdyby to v Berlíně nevyšlo, vzali bychom si ty cedule do Polska.
Neuvažujete o tom, že byste si to v polském Chórzowě zopakovali. Třeba s jinou písničkou?
Š. E.: Všichni se nás na to ptají, ale spíš se tam vydáme poděkovat. Poděkování už máme připravené, ale nechci prozrazovat, jakou formou to bude.
Co se s těmi berlínskými cedulemi stalo? Necháte si je zarámovat?
M. Š.: Něco takového plánuju. Ale to bych musel z bytu vystrnadit obří fotku Bona, která už takhle vypadá trochu jako oltář. Dva takové U2 fetiše by moje přítelkyně asi nesnesla. Takže buď Bono, nebo cedule. Kdyby se doma objevily skutečné fetiše jako cedule a paličky, které jsem dostal, tak by to opravdu zavánělo modlářstvím.
Jak ten „oltář“ vypadá?
M. Š.: Je to výklenek a celou jeho plochu vyplňuje obrovský detail Bona. Fotka má rozměry asi 160 na 100 centimetrů. Pod tím je starožitný stůl. Takže ještě chybí, aby na něm byly svíčky a skutečně to působilo jako oltář. Ale bylo to opravdu nejlepší místo, kam fotku dát.
Co ostatní? Máte doma podobné zákoutí?
Š. E.: Jeden redaktor se mě ptal, jestli mám doma pokojíček se zdmi polepenými plakáty U2. Když jsem ho ujistil, že tam mám filmové věci, byl hodně zklamaný. Mám tam jen jednu fotku z minulého turné.
Dalibor Rasic (zpěvák): Mám jen pár cédéček.
Marek Šulc (klávesy): Já taky jen cédéčka.
C. S.: Dřív jsem měl fotky Bona a baskytaristy Adama Claytona na koleji. Bylo to pro případ, že přijde nějaká hezká slečna a zeptá se, proč je tam mám. Já bych jí pak mohl říct, že hraju v U2 revivalu.
A zabralo to?
C. S.: Vzhledem k tomu, že jsem sám, tak ne dostatečně.
Cedule na Bona ale zabraly a podle videí je vidět, že si to U2 zřejmě užívali. Přitom to pro ně muselo být asi hodně riskantní…
M. Š: Přece jen nápis Hraji na bicí nemusí znamenat, že na ně umím skutečně hrát.
Š. E.: Když se to rozjelo, tak pochopili, že jim to nezkazíme.
C. S.: Pak si to podle mě asi užili víc než normálně.
Myslel, že si někdo s někým zahrál počítačovou hru Angel of Harlem a omylem mu o tom píše sms.
Jak to vzali lidé na stadionu?
Š. E.: Kytarista italského revivalu, který, jak jsme se dozvěděli později, stál hned za námi, mi pak psal, že když nás Bono vytáhl na pódium, cítil tak hroznou závist, že chtěl okamžitě opustit stadion. Prý kdyby mu jeho přítelkyně zahnula před očima, mrzelo by ho to míň.
C. S.: Jinak reakce byly vesměs hodně pozitivní. To jsem ani nečekal.
M. Š.: Možná kdyby Štěpán nestačil říct, že jsme z Česka, tak by to takové nebylo.
Š. E.: Abych neřekl jen své jméno, napadlo mě říct, odkud jsme. Nechtěl jsem hrát na nacionální vlnu. Ale lidé, kteří byli v hledišti, mi říkali, že všichni Češi na stadionu pak začali řvát tak, že málem přišli o hlasivky.
A jak reagovali vaši známí, když jste jim to oznámili?
Š. E.: Rodičům jsem napsal: „Hráli jsme na pódiu s U2.“ Obratem mi odepsali: „Kecáš, jak by to bylo možné?“ Ségře a jejímu příteli Danovi jsem posílal sms: „Zahráli jsme si s nimi Angel of Harlem.“ Ségra byla služebně na cestě z Kuvajtu, takže měla vypnutý mobil. Dan měl nový telefon, ve kterém neměl moje číslo. Odepsal mi: „Tak to je dobře :-)“ Až druhý den mi volal, že si myslel, že šlo o omyl. Že mu někdo píše o tom, že si s někým zahrál počítačovou hru.
C. S.: Já po koncertě nejdřív volal asi mámě. Došlo jí to ale asi, až když viděla videa na YouTube. Pak jsem volal synovcovi. Ten hned pochopil a byl nadšený.
Každý jste měli příležitost se „svým“ hudebníkem prohodit pár slov. Co jste jim řekli?
Š. E.: S kytaristou The Edgem se moc mluvit nedalo, protože měl celou dobu odposlech a u pusy mikrofon, do kterého zpíval. Na konci prohodil asi dvě slova, ale tomu jsem v tom hluku nerozuměl. S Bonem jsem mluvil na začátku a na konci. Pak jsme si ještě plácli s The Edgovým technikem Dallasem Schooem. Ale bohužel jsem s ním nestihl probrat, jestli by se nechtěl v době, kdy nebudou U2 koncertovat, udržovat v kondici u nás v garáži.
C. S.: Adam Clayton mě uklidňoval. I při hraní jsem mu ještě říkal, jak jsem nervózní. On se trošku smál a odháněl mě od sebe, protože si přál, abych se věnoval spíš hře než konverzaci. A měl bohužel pravdu, jak jsem mu něco vyprávěl, asi osm taktů na to jsem ztratil koncentraci a zahrál jsem tam špatný tón. Ale nikdo si toho naštěstí nevšiml.
A vy dva, Michale a Štěpáne, jste nebyli nervózní?
Š. E.: Vůbec. Kdybychom ale věděli, že na šestou sedmou písničku půjdeme hrát, asi bychom nevylezli vůbec nahoru. Takhle jsme na trému neměli čas. Když začal The Edge hrát první tóny, blesklo mi hlavou, že to bude bez nás. A najednou na nás Bono mávnul. V tu chvíli jsem vypnul a běžel nahoru.
M. Š.: Člověku nestačilo ani dojít, že má být nervózní. Ale samozřejmě nás určitě nabudila atmosféra koncertu a písničky před tím. Kolem osmdesáti tisíc lidí a já místo nervozity řešil to, že se za ty bubny nevejdu.
Jaké to bylo zahrát si se svými vzory?
C. S: Jsem rád, že to dopadlo přesně takhle. Jsem nadšený, že jsme si zahráli s Bonem a The Edgem. Nebylo to tak, že bychom se tam předváděli na jejich koncertě. Hlavní je, že jsme si zahráli s nima.
Š. E.: To se mi právě líbí, že nezaložili ruce a hráli s námi. To na tom bylo úžasné.
M. Š.: Pamatuji si, že na svém prvním koncertě U2 jsem byl úplně nadšený z toho, jak jsem blízko. Opravdu jsem ječel jako malá holka. A když byl loni Štěpán v Dublinu a setkal se s nimi, představoval jsem si, jaké to asi je. Říkal jsem si, že bych z toho byl úplně hotový. Že bych tam ječel, omdléval a sápal se na ně. A pak jsem byl na pódiu naprosto klidný a podával si s nimi ruku jako s každým jiným.
Máte kromě zážitku i něco na památku?
Š. E.: Mohl jsem si nechat The Edgovo trsátko s logem U2.
M. Š.: Poprosil jsem bubeníka Larryho Mullena, jestli si můžu vzít jeho paličky a on souhlasil.
C. S.: Já bohužel nic. Neměl jsem trsátko a hrál jsem prsty.
To, že jste si zahráli s U2, asi vaší skupině může pomoci. Dostali jste už nějaké nabídky na hraní?
Š. E.: Dostali jsme je prakticky ihned. Těší nás, ale nemůžeme je přijmout, protože ještě veřejně nevystupujeme. Zatím jen zkoušíme. Dlouho jsme hledali zpěváka a ten se nenaučí texty přes noc. Musíme teď všichni hodně cvičit, takže to zatím nepřipadá v úvahu.
C. S.: Jsem nadšený z toho, že je musíme odmítat, protože to ještě nemáme připravené. To hraní byl tak gigantický zážitek, že si ho nechci rozptylovat vlastním blbnutím na pódiu. Takže my se teď krásně poladíme a za několik měsíců teprve začneme vystupovat.
Na kdy odhadujete první koncert vašeho U2 Poptarts?
Š. E.: Orientačně to vidíme na přelom podzimu a zimy. Nechceme ale nic uspěchat.