Ústí nad Labem nebylo v minulosti jen přístavem pro nákladní a osobní lodě. Své „suché“ přístavy v něm měli také lodníci a přístavní dělníci, kteří v místních hospodách propíjeli svůj plat.
„Ještě v padesátých letech minulého století stál v Přístavní ulici Útulek lodníků, jak se hospodě U pěti oblouků přezdívalo. Podle svědectví některých lidí patřila k odporným špeluňkám ústeckého podsvětí a obyčejný člověk se tomu místu zdálky vyhnul,“ vzpomíná ústecký historik Petr Špaček.
Uhlí na trakařích
Nad útratou si dělníci z uhelného přístavu dělat starosti nemuseli. Při navážení uhlí mohli za den vydělat i týdenní mzdu dělníka v továrně. Zato ale dostávali vysoké pokuty za převržení kolečka. Překládka uhlí z vagonů na lodě se prováděla ručně v trakařích a po úzkých fošnách. Podle vozíků, neboli kárek, se dělníkům v Ústí říkalo káráci.
Další pověstnou hospodou drsných lodníků byla Hafenschenke neboli U Přístavu. „Pokud se tam host příliš rozpil a rozpovídal, mohl na odchodu dostat místo pozdravu nůž mezi lopatky,“ doplnil ústecký archivář Vladimír Kaiser.
Přístavní ulice měla kromě Pěti oblouků další zvláštnost. Dřevěnou lávku zavěšenou pod železničním mostem.
Lávka pod mostem
„Na jaře přicházely povodně skoro pravidelně. Do Ústí se jít po zatopené silnici nedalo, takže tramvaj končila u lomu a odtud se šlo po lávce až k Pěti obloukům,“ říká další ústecký pamětník a jeden ze zakladatelů folkového festivalu Porta Jiří Šosvald.
V Hrnčířské ulici čekala na cestující další tramvaj, kde jim platil lístek, a jelo se dál. „Jako malý kluk jsem se na chození po lávce těšil celý rok. Když člověk pod sebou viděl nebezpečně hučící proud řeky a Labe bylo dvakrát tak široké, to bylo něco,“ prohlásil Šosvald.
Kromě hlučných hostinců mohl návštěvník města zavítat do několika nevěstinců. Ale jen v případě, že dostal od místních ten správný tip. Tím nejvyhlášenějším byl Café Metropol.
Černoch výsadou dam
„Název byl ve skutečnosti jen krycí označení,“ podotýká Špaček. Dům stál v Jánské ulici a ještě před jeho zbořením v roce 1992 úřadoval v jeho prostorách bytový podnik.
„Nevěstinec měl jednu kuriozitu a to černošského prostituta. Za první republiky ho vyhledávaly i ctěné dámy z místní smetánky,“ sdělil Špaček.
Většina žen, které v hodinovém hotelu pracovaly, přicházela do Ústí z Haliče a po první světové válce také z Podkarpatské Rusi. „V policejních přihláškách uváděly jako své povolání barová dáma nebo animírka, což znamená placená bavička hostů,“ dodal historik.