Bílá hůl a černý pes Arcon. Bez nich si Jiří Rosmus už ani neumí představit svůj život. Kráčí přerovskými ulicemi, které ještě před deseti lety viděl. Dnes už si o jejich podobě nechá jen vyprávět. Od přátel nebo od osobní asistentky Ivy, která mu pomáhá překonávat těžkosti, s nimiž se slepý člověk logicky potýká.
Kupuje si stejné ponožky
Den začíná Jiří Rosmus už krátce po šesté. Do hrnku vloží pípátko, aby nepřelil horkou vodu na čaj, pokojem už se linou melodie z rádia, které je nezbytným společníkem jeho života. Vodící pes Arcon líně zívá, zatímco jeho pán se převléká. Problémy s tím, že by si nazul třeba každou ponožku jinou, nemá – a to z jednoho důvodu. „Prostě si koupím třeba dvacet stejných párů,“ prozrazuje s úsměvem svoji „fintu“.
Z pečovatelského domu vychází dvojice před půl sedmou a Arcon dostává jasný pokyn: pečivo. Ani vteřinu nezaváhá, kam má jít. Kdyby nechodil naboso, dalo by se říct, že tyhle trasy zná jako svoje boty. Stejně tak bezpečně ví, kam chodí Jiří Rosmus s přáteli do kavárny, kde je pošta, banka a nově i stojan se Sedmičkou. Jen jednou „hoši“ situaci trochu podcenili.
„To jsem zrovna dostal chuť na filé. Tak jsem šel do rybárny a objednal si ho. Chvíli bylo rozpačité ticho a pak mi prodavačka prozradila, že je tam už místo rybárny sexshop,“ směje se svému zážitku Jiří Rosmus.
Třikrát do týdne mu dělá společnost asistentka. Vyráží spolu do města, na nákupy do supermarketů nebo třeba jenom na procházku kolem Bečvy.
„Pan Rosmus je příjemný společník. Ráda si s ním povídám, má přehled a po ruce spoustu zajímavých historek. Jednou jsme dokonce jeli na výlet na Tesák, kde kdysi pracoval v horské chatě. Cestu v lese jsme ale neměli nacvičenou, musela jsem ho pořád držet za ucho od batohu, aby nezakopl o kořeny stromů,“ vzpomíná asistentka Ivana Svítková.
Na cesty po Přerově se vydává Jiří Rosmus i sám s vodícím psem – ale pokaždé s obavami.
„Arcon umí zastavit u přechodu pro chodce, ale už mi nedá pokyn, když jede auto. Nejideálnější jsou samozřejmě přechody, kde jsou zvuková znamení, ale těch moc není. Navíc byly delší dobu porouchané,“ říká.
Problém: cyklisté
„Problémem jsou pro nás i cyklostezky. Nejednou se mi stalo, že jsem zkřížil cestu cyklistovi a ten mě povalil,“ říká Jiří Rosmus. Až na pár negativních zážitků si ale na lidi stěžovat nemůže. Jsou k pánovi s bílou holí ochotní a vstřícní. Když se potřeboval dostat se psem na bazén, umožnili mu tam přijít i s Arconem, který čekal na pána u plavčíků. Vstříc mu vyšli i v bance, kde se nikdy nemohl strefit do podpisového vzoru. Prostě vymysleli jiný způsob identifikace. Spokojený je s technickými vymoženostmi, které mu v životě pomáhají. Třeba s mluvícím mobilem nebo stejně tak šikovným skenerem, který mu předčítá texty. „Jsem přerovský patriot a s nadšením shromažďuji materiály o městě. Ať už písemné, nebo fotografické. Zakládám je, třídím, vyvěšuji na internet. Mám svoje stránky, kde si lidé mohou prohlédnout, jak třeba vypadal Přerov před sto lety,“ líčí Jiří Rosmus.
Kamarádi muzikanti
Jiří Rosmus pochází ze známé přerovské rodiny. Jeho otec byl do osmašedesátého roku předsedou městského národního výboru.
On sám v šedesátých letech coby mladý kluk patřil k místním bigbíťákům, motal se kolem známých přerovských umělců a vedl jejich fankluby. Dodnes za své nejvěrnější přátele považuje zpěváka Jaroslava Wykrenta a Pavla Nováka, jenž ale nedávno zemřel. Vzpomíná, že právě oni ho drželi nad vodou, když se v listopadu před osmi lety dozvěděl krutou diagnózu.
„Měl jsem tumor na mozku. Ještě před operací mi sice řekli, že může být poškozen zrak, ale do poslední chvíle jsem věřil, že tomu tak nebude. Když jsem se probudil z narkózy, viděl jsem jen tmu. Byly to hrozné chvilky, které jsem přežil jen díky kamarádům,“ konstatuje Jiří Rosmus.
Dnes je se svou situací smířený. Naučil se žít i ve tmě.
