Magnetofon Student Tesla jsem objevila mezi promítacími unikáty. A také gramofon z dob babiček. Je funkční stejně jako magnetofon, na kterém si rodiče pouštěli koncem šedesátých a začátkem sedmdesátých let Kryla. Maminka ho poznala na táboře a milovala ho. V ráji Miloše Štěpána v krupském kině si rozpomene na dávno zapomenuté každý.
Dětská kamera, která se tvářila, že točí, ale stříkala vodu. Ale i opravdická kamera, se kterou kdysi točili tatínkové rodiny. Promítačka na dva kotouče se zprvu černobílými filmy, bez zvuku. Takovou má můj otec hluboko ve skříni, do které stejně nikdo nechodí i s filmy. Ač jsou černobílé, vidím se jako pětiletá barevně. V šatičkách v lososové barvě. Cupitala jsem v nich po kamenité cestě na Ještěd, protože lanovka tehdy nejezdila. Vanilkové šaty s červenými kytičkami jsou ještě schované u rodičů v červeném kufru ve sklepě. Jednou se tam musíme těmi poklady prohrábnout. Až bude čas?
Asi pět let po sobě vždy začátkem léta rodiče plánují uspořádat letní kino na chatě, sezvat přátele a pobavit se vzpomínkami při černobílém němém promítání. Snad to letos vyjde. Za námi jsou časy, kdy jsme, pubertální studentky, chodily za Jiřím Bartoškou do ústeckého kulturáku, když tam hostoval už jako herec Divadla Na Zábradlí, nebo do Činoherního studia, když tam ještě zařadili do programu Jakuba Fatalistu. „Alenko, měj se moc a moc hezky. Jiří Bartoška,“ věnoval mi autogram i s přáním na čtvrtku. Mně to nestačilo. „Alence s přáním všeho hezkého. Jiří Bartoška.“ Zdálo se mi, že to odfláknul a do třetice už jsem za ním nešla. Čtvrtky kdesi skončily, úsměvné vzpomínky zůstaly. Tak jako hercům na časy v ústeckém Činoheráku. A amatérským kameramanům, kteří snímali na památku. Nebo sběratelům. Ti díky svému hobby můžou ukázat, co ještě svět neviděl.
