Nový životní styl Budějovických: bydlí v chatkách celý rok | E15.cz

Nový životní styl Budějovických: bydlí v chatkách celý rok

Důchodce i lidi v produktivním věku můžete najít v mrazivých dnech na Budějovicku v chatách. Vyměnili je za byty ve městě.

Čilý šedesátník Ivan Ryba přerovnává metrová polena. U nohou se mu motá kočka, z komína chaty se kouří. Takový obraz je tyto dny v chatových osadách na Českobudějovicku stále častější. Někteří Jihočeši zahájili nový životní styl. Odstěhovali se natrvalo do rekreačních domků.
„Známí mi pořád říkali, proč mám byt a ještě chatu u rybníka. Nejdřív jsem na chatě bydlela přes léto, teď jsem tu už dva roky nastálo,“ vysvětluje pětašedesátiletá Marie Vaňásková bydlící u rybníku Mrhal.
Bydlení v chatách má svoje výhody, jejich majitelé na ně nedají dopustit. Dýchají čerstvý vzduch, mají klid od rušných ulic, ušetří za topení. Pokud bydlí tak do dvaceti minut jízdy autem do města nebo do zaměstnání, převažují klady nad nedostatky.
Osadě U Hada se říká podle bývalé nedaleké lesní hospody, kterou za první republiky vedl šenkýř Had. Je kousek za budějovickým sídlištěm směrem na Branišov. V šedesátých letech minulého století tam byla jen samota a pár zahradních chatek. V srpnu 1968 tábořili v místním lese sovětští vojáci. Pamětníci ještě vzpomínají, jak jim lezli na jablka. Osadu obývá několik příbuzenských rodin. V rekreačních domcích se statutem přechodného bydliště. To ale nikomu, ani úřadům, nevadí.
„Kam bych touhle dobou ve městě šla. Do špinavých ulic?“ říká šestašedesátiletá paní Božena a chystá se na procházku do lesa se svou o něco mladší švagrovou.
Její příbuzná bydlí ve zděné chatce, ona v dřevěnici, kterou si s manželem nechali postavit před dvěma lety. Původně tu byly chatičky o půdorysu čtyři krát čtyři metry. Postupně úřady dovolily stavby rozšířit. „Koupil to tu kdysi dědeček a pozemky rozdělil mezi příbuzné,“ vysvětluje paní Božena, proč na jednom místě žijí samí příbuzní.

Byty nechali dětem

Byty ve městě většinou nechali dětem. V létě u chatek grilují a hrají na kytary. V zimě stačí nakoupit jednou týdně, z oken chaty je vidět město v mlžném oparu. Je tu elektřina i rozvod vody, parabola k televiznímu satelitu. Dřevěnice je ze suchého borového dřeva, vytopí ji jedna malá krbová kamna v přízemí.
„Nahoře raději neotevíráme dveře do ložnice, aby nám nebylo horko. Jedno polínko vydrží na hodinu, dřevo kupujeme od hajného za tři sta korun kubík,“ vypráví Ivan Ryba, který má na starost chod domku.
Lidé U Hada to mají čtvrt hodiny pěšky na autobusovou zastávku. Někteří z nich odtud celoročně dojíždějí na kole do práce.
Sedmička v mrazu hledala i chataře v typických lokalitách u řeky.
Podle starosty Římova Vladimíra Koupala se dají v poslední době najít takzvaní stálí chataři všude. Od Římova se táhnou chatové osady hlavně při povodí Malše směrem k Doudlebům, Plavu a Budějovicím. Jejich stálé obydlení je dobrou prevencí proti zlodějům.
Dvaapadesátiletý Jaroslav Novák vychází z chaty jen v pantoflích a teplácích. „Je tu celoročně ještě tak šest rodin,“ ukazuje kolem sebe.
Muž je v invalidním důchodu, předtím přišel o práci automechanika. „Vloni jsme zateplili fasádu a vyměnili okna. Všechno vyhřejí krbová kamna. Bydlení ve městě jsme nechali dětem, ale jsou tu i rodiny, které třeba prodaly barák kvůli dluhům. Do hospody v Římově je to kousek. Nic mi nechybí,“ směje se muž a chvátá do tepla.
Osada u Malše je podle Nováka z třetiny osídlená, za ploty ale nanejvýš zaštěká pes. Na verandě jedné z chat se tlačí čtyři kočky kolem misky se zbytky od oběda.
„Lidi jsou dneska zalezlí u kamen. Vždyť je pět stupňů mrazu,“ diví se zájmu redaktorů dvacetiletý Jaroslav Pokorný a u chaty se sedlovou střechou spuštěnou až na zem startuje auto. Mladík studuje v Praze stavební fakultu. U řeky žije s rodiči. Ti byt ve městě poskytli jeho staršímu bratrovi. „Je to i o stále rostoucích cenách energií a bydlení. Za byt dáte sedm tisíc, to je skoro polovina výdělku jednoho člena domácnosti,“ uvažuje Pokorný, proč stále víc lidí žije v chatách. Sám o životním stylu ještě nemá jasno. „Zatím mi to vyhovuje. Ale nevím, co bude dál. Mladší chtějí spíš žít ve městě, pokud pak mají malé děti, táhne je to víc na jeho okraj. Je to způsob, který je známý i v Americe,“ tvrdí.
V chatě z osmdesátých let minulého století má podle něj rodina vše. Ústřední topení, koupelnu, televizi, internet. Ve městě jsou autem za pár minut, úzká asfaltová cesta ústí na hlavní silnici po tři sta metrech. Když napadne sníh, vezmou chataři lopaty.

Cestu prohrnuje obec

„V pět hodin ráno už je cesta čistá. Prohrnuje ji obec každý den. Je to její povinnost, když jsme tu přihlášeni natrvalo a platíme poplatky,“ míní Jaroslav Pokorný.
Částečně obydlená je v zimě i známá budějovická chatová osada u rybníka Mrhal. Nejbližší vesnice je tu Hlincova Hora, u ní se rozkládá luxusní vilové sídliště Kodetka. S dlážděnými chodníky, bazény a neproniknutelnými ploty s čistokrevnými psy za nimi. Pětašedesátiletá Marie Vaňásková je ale z jiného světa. Malý byt v Budějovicích přenechává synovi a jeho partnerce. „Mám tu kotel na dřevoplyn,“ ukazuje technologii.
Chata pamatuje rok 1961, po roce 1977 ji majitelé zmodernizovali. Žena chová dva pejsky, obdělává zahrádku se zeleninou a chodí na houby. Pokud potřebuje třeba k lékaři, objedná se předem telefonem. Pochvaluje si koupání v Mrhalu.
„Většinou do něho vlezu v dubnu a vylezu v říjnu. Celý život jsem žila ve městě, otec byl bankovní úředník a bydleli jsme v budějovické Lannovce. Jen babičku jsem měla v Lišově, pořád mě to za ní táhlo,“ vzpomíná Vaňásková, bývalá úřednice.
Podle Vaňáskové jsou celoročně obydlené tři sousední chaty, v celé lokalitě je to tak pět rekreačních domků. Lidé si zvykli na to, že nemusí denně nakupovat v supermarketech, jezdit v přeplněných trolejbusech a s obavami přebíhat přechody pro chodce.
„Na osadě byl také lepší společenský život než v městě, dřív se tu hrálo na kytary. Když chci, zajdu k někomu na návštěvu. Jak ale přibývají léta, mám ráda soukromí a lidi už nemusím tolik vidět,“ uzavírá žena.

Názor odborníka

Petr Zavadil, šéfredaktor časopisu Bydlení

Není chata jako chata. Pokud myslíme tu v Jezerní kotlině, tak v té se dá celoročně bydlet jen těžko. Bez vody, odpadu a tepla. Jistě, chatu lze zateplit, opatřit vodovodní přípojkou, jímkou. Takové obydlí by asi šlo obývat i v mrazech. Záleží na povaze. Pokud pod pojmem chata rozumíme moderní dřevostavbu z prefabrikovaných dílů, tak v té se dá celoročně bydlet určitě. Ale zase nestojí sto tisíc.
Kterýkoli ze způsobů chatařského bydlení má svá pro i proti. V chatě za sto tisíc nemusíme platit nájem. Ale to ve vile za dvacet milionů také ne. Ušetříme při nákupu oné nemovitosti. Ale dost možná, že nezískáme hypotéku. Jiná situace nastane v případě, že chatu zdědíme po pradědečkovi. Ale to můžeme zdědit i zámek.
Úsporné bydlení vždycky bude na úkor komfortu. Přístupovou cestu nám pravděpodobně nikdo nebude plužit a sypat inertním posypem. První jarní fekální vůz přijede vyčerpat jímku v dubnu. Voda ze studny bude obsahovat nepřípustné množství bakterií.
Budeme nicméně žít uprostřed přírody. Sami s liškami. Proti gustu žádný dišputát.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!