O pomoc musím pořád bojovat, říká matka ochrnutého Filipa
Před českobudějovickým centrem Arpida zastavuje dodávka s invalidním vozíkem uvnitř. Mladá žena sklápí plošinu u zadních dveří a vyváží patnáctiletého Filipa překrytého dekou.
Jako téměř každý den oba čeká rehabilitace a potom čas ve stacionáři – společenské místnosti pro zdravotně postižené děti. Poslouchají tu hudbu, učí se komunikovat s okolím. Třeba jen mimikou a gesty.
Ještě nedávno byla rodina Němcova z Cizkrajova středem zájmu médií. Jak by ne. Vysoudila patnáct milionů, největší odškodné za úraz v historii Česka. Vinu nesla škola, jejíž učitelé nechali před sedmi lety skoro utopit v bazénu tehdy osmiletého Filipa.
Diagnóza po jeho oživení: stav bdělého bezvědomí. Bez pohybu, bez pohledu. Následovaly nabídky od kliniky v Dominikánské republice na transplantaci kmenových buněk za několik milionů. Operace měla znovu zajistit spojení mozku, nervů a svalů.
„Jsem ráda, že jsme tehdy neodletěli. Možná by mu operace neuškodila, ale ani nepomohla. Od té doby jsem o nemoci přečetla všechno. Na kmenové buňky ještě není správná doba,“ míní šestatřicetiletá Martina Němcová.
V Budějovicích koupila byt v přízemí paneláku. Je blízko Arpidy, bez které se neobejde. Pomáhá jí i stacionář Světluška, kam může dát Filipa i na noc. Aby si odpočinula.
„Strašně vyrostl, už ho těžko přenesu,“ vysvětluje Němcová u rehabilitačního lůžka, kde jejího syna rozcvičuje fyzio-
terapeutka Alena Dovalilová.
Je třeba protáhnout pokroucené ruce a nohy a nastartovat reakce reflexní masáží. Aby fungovalo trávení. I když jídlo dostává hadičkou přímo do žaludku. Při zajištění Filipova těla je nutná i síla jeho matky.
„Už to není bdělé bezvědomí, ale bdělost. Usmívá se, když je spokojený. Vnímá zvuky, reaguje na pohyby. Souhlas odmrká očima. Cloumá s ním puberta, někdy odmítá spolupracovat,“ popisuje vztahy Němcová.
„Někteří lidé koukají ošklivě, jiní pomohou“
Arpida je plná dětských invalidních vozíčků. Obyčejně se sejde v malé místnosti stacionáře až šest klientů, výjimečně tu jsou i s Filipem jen dva.
„Normálně s nimi mluvíme, pouštíme jim hudbu jako na diskotéce, jezdíme ven a třeba i na představení Malého divadla. Musí vnímat okolní svět. Lidé venku se na nás dívají různě. Někteří nás přehlíží, jiní koukají ošklivě, další pomohou. Co chceš říci, Fildo?“ naklání se nad Filipa další vychovatelka Hana Mašková.
Venku se pasou koně. Využívají je zaměstnanci Arpidy pro rozvoj dětí s postižením mozku. Ještě před dvaceti lety tam byl vojenský tankodrom, plevel a křoviny. Arpida začala vznikat po roce 1990, v době, kdy jí někteří politici přáli.
„Za těch sedm let se mi změnily hodnoty, ale zároveň vím, že peníze jsou třeba. Náš sociální systém je nastavený tak, že musíte pořád bojovat o pomoc, mít ostré lokty a nenechat se odbýt. Jak se změnilo okolí? Zůstali opravdoví přátelé. Říkám tomu, že známí se přesypali přes síto. Mnoho dalších dobrých lidí přibylo,“ uvažuje Němcová. Žena se chce stát oporou i druhým. Obracejí se na ni matky, jež mají podobné starosti. Nedávno i žena, jíž se také topilo dítě a je podobně postižené. Němcová chce studovat zdravotně sociální fakultu, už podala přihlášky.
Čas zároveň překryl hořkost, kterou vyvolaly soudy o odškodnění. Na rodinu se někteří lidé z vesnice dívali zle. Za školu v Cizkrajově, která měla platit obrovské odškodnění, zaplatil větší část peněz stát a kraj. Přesto skončila. Budou v ní byty pro důchodce. „Není to jen tou tragédií. Rodí se málo dětí, starých lidí je pořád víc,“ říká starosta Cizkrajova Vít Krušina.
Co bude dál? Zázračné kmenové buňky? Vyšší pojistky? V Arpidě jsou i děti s vrozeným postižením. I když pro jejich rodiče jsou poplatky za speciální terapii vysoké, neváhají je zaplatit.
„Stacionáře s individuální péčí mohou navštěvovat do šestadvaceti let. Dál pro ně má stát jen ústavy,“ hodnotí Němcová.
