Krev, pot i slzy. To vše jsou profesionální sportovci ochotní vytrpět pro úspěch. K jednomu z nejtvrdších sportů patří cyklistika. Jako fanoušek jí propadl Franjo Boroš z Tábora. Letos si splnil sen, podíval se na slavný závod Tour de France.
„V televizi to vypadá, že cyklisté jedou pomalu a už vůbec není znát, jak prudké šlapou kopce,“ líčí první postřehy z Francie Boroš.
S partou kamarádů se ubytoval ve středisku Chambery. „Dal jsem se dohromady s Richardem Valentou a Tomášem Janů, se kterými jsme se shodli na tom, jak si pobyt užít,“ říká Boroš. Každý den pak vyjížděli na místa, kde čekali na průjezd pelotonu.
V milionovém davu
Hned první den to byl kopec Avoriaz s třináctiprocentním stoupáním na vrchol. „Lidi reagovali na naše dresy s nápisem Czech Republic a volali známá česká jména sportovců jako Roman Kreuziger nebo Pavel Nedvěd,“ popisuje atmosféru. Bylo to ještě předtím, než policisté uzavřeli trasy, aby tudy mohli projet profesionálové.
Jak se dozvěděl, na kopci na Avoriaz bylo milion fanoušků.
„Francouzi zvládli organizaci perfektně. Trochu jsem je podle vlastní zkušenosti podceňoval. Když s nimi spolupracovala firma, kde pracuji, bylo všechno lážo plážo. Ale na Tour? Super!“ chválí Boroš.
Závod je podle něj velká atrakce. Tři hodiny před průjezdem pelotonu už se lidé nemohou volně pohybovat po silnici, ale nudit se nemusí. Projíždějí kolem nich alegorické vozy a sponzoři posílají na trať auta, ze kterých mezi fanoušky rozhazují své výrobky. Lidé jsou prý u vytržení, ještě než závodníci dorazí.
„Že už se cyklisté blíží, jsme poznali podle pěti vrtulníků na obzoru. Vezli VIP hosty. Když se ale vynořily vrtulníky s kameramany, všichni už cyklisty vyhlíželi,“ popisuje Boroš zážitek a masíruje si ruku, na které mu při vzpomínce naskakuje husí kůže.
Ve chvíli, kdy kolem něho cyklisté projížděli, nevěděl, jestli má fotit, nebo si užít přímý pohled na profesionály. Parta měla hned první den štěstí. Byla u úspěchu českého cyklisty Romana Kreuzigera, který dojel v etapě na čtvrtém místě.
Obdiv k Pantanimu
Na druhý den naplánovala tříčlenná sestava výjezd na Alp de Huez, kultovní vrchol Tour de France. „Před několika lety jsem jel do Francie služebně. Už tenkrát jsem si chtěl kopec vyjet, ale kvůli špatnému počasí to šlo jen autem. Tentokrát přišla možnost, zkusit to v sedle,“ vypráví nadšeně Boroš.
Popisuje, jak si musel dát pár zastávek a ochlazovat se studenou vodou z bystřin, aby výšlap zvládl. V každé z jedenadvaceti zatáček je cedulka s časy a jmény cyklistů, kteří je projeli nejrychleji. Traduje se, že fenomenální Ital Marco Pantani musel údajně kolo dokonce v zatáčkách podtrhávat, jak jel rychle.
„Jsou to pro mě nadlidi. Já jsem šlapal kopec skoro jednu a tři čtvrtě hodiny. Přitom oni mají za sebou i dvě stě kilometrů, a potom musí ještě zvládnout čtrnáct kilometrů v prudkých serpentinách,“ podivuje se Boroš.
Výjezd je podle něj fyzicky náročný, ale stejný obdiv si cyklisté zaslouží při sjezdech. „Brzdil jsem a tachometr ukazoval padesát kilometrů v hodině. Oni přitom valí dolů i stovkou,“ dodává.
Když se s kamarády vrátil večer do střediska Chabery, nemohli si nechat ujít finále mistrovství světa ve fotbale. Na utkání přišla česká parta do hospody v cyklistickém. Místní je hned vzali mezi sebe.
„Jeden Francouz na mě rukama gestikuloval, jestli tady šlapeme a přijeli jsme se podívat na Tour. Tím jsme si ho tak získali, že nás pomalu obsluhoval místo servírky,“ líčí Boroš všudypřítomnou vstřícnost místních vůči cyklistům.
Cyklistika jako elixír
Jako cíl třetího a posledního dne na Tour de France si Táborští vybrali vrchol na Col de la Madeleine.
„Bohužel jsme přijeli na stranu, po které cyklisté sjížděli. Byla ale stejně zaplněná fanoušky, jako ta, po níž stoupali nahoru,“ říká Boroš.
V kopci se mu nevyhnul defekt kola, píchl galusku. Ale starší turisté, kteří u silnice kempovali, ochotně pomohli. „Vůbec vstřícnost všech lidí na Tour byla zarážející. Když jsme se třeba chtěli vyfotit s Francouzkami, které projížděly v reklamním voze, rády zastavily a zapózovaly. Servírka na Alp de Huez za námi dokonce sama kvůli fotce vyběhla z restaurace,“ vypráví.
Na Col de la Madeleine viděl, jak cyklisté dokážou trpět. „Když kolem nás projížděl Australan Evans, měl tvář zkřivenou bolestí. V etapě si naštípl loket, ale pokračoval dál,“ popisuje.
Fandí synovi
Zážitky z Tour de France řadí k největším v životě. Už teď plánuje podobný výlet na příští rok. Je cyklista amatér, ale sport mu dává náboj i do osobního života. Když může, jezdí do práce na kole. Také ve volných chvílích načerpává sílu v sedle kola. Navíc podporuje svého syna, který je úspěšným reprezentantem v cyklokrosu a bude zřejmě startovat na mistrovství světa juniorů v silniční cyklistice.
„Říkal jsem, jestli se jednou dokáže jen zúčastnit takového závodu, jako je Tour, bude pro mě nadčlověk. Ale je to dlouhá a hlavně těžká cesta. Záleží jen na tom, jak na sebe dokáže být tvrdý a jak si umí jít za svým cílem,“ uzavírá vyprávění Franjo Boroš.
