Objev uhlí Ostravu přebarvil na černo

Spojení uhlí s Ostravou mělo pro město dalekosáhlý význam. Znamenalo peníze, práci, rozvoj. Na druhou stranu rovněž postupnou devastaci životního prostředí. V každém případě však objev uhlí byl mezníkem vpravdě osudovým.
Přitom tomu podle historických zdrojů zpočátku nic nenasvědčovalo. V polovině osmnáctého století státní úřady upozorňovaly svými patenty na možnosti využití nových paliv. Ačkoliv úředníci vyzývali, aby se po nich pátralo, ohlas byl takřka minimální. „První podložená zmínka o přítomnosti uhlí na Ostravsku je z roku 1753. Přerovský hejtman Kořenský požádal o výhradní oprávnění ke kutání uhlí. Některé okolnosti nasvědčovaly tomu, že šlo o okolí Moravské Ostravy,“ říká ostravský historik Rostislav Šeruda, který publikuje na serveru Ostravaci.cz.
O čtyři roky později dostal majitel Sedlnického statku u Příbora Josef svobodný pán z Eichdendorfu přelomovou zprávu. „Podle ní došlo k nálezu uhlí na panství Josefa Maria Kašpara, hraběte Wilczka a majitele Polské Ostravy. Začalo se tedy po uhlí více pátrat a zjistilo se, že místní řemeslníci o něm vědí a někteří ho dokonce používají ve svých dílnách,“ tvrdí historik Šeruda.

Uhlí? Nic nového

Vše podle Šerudy nasvědčuje tomu, že v polovině osmnáctého století byla existence uhlí v okolí Ostravy opravdu známá. Na to ostatně naráží majitel soukromého ostravského muzea Keltičkova kovárna Svatopluk Chodura, který je vehementním zastáncem podle něj nezpochybnitelného faktu, že skutečným objevitelem se stal v roce 1750 místní kovář Jan Keltička. „Při staré silnici, vedoucí z Opavy do Polska, bydlel ve Slezské Ostravě kovář. Měl při břehu Ostravice proti Zámostní bráně skrovnou, chudou chaloupku a vedle ní podkovářskou dílnu,“ vypráví Chodura. Když jednou kováři došlo palivo, vydal se s tovaryšem na dřevo směrem do údolí Burňa. Jejich úsilí neunikl ani pařez – po jeho vytáhnutí oba zjistili, že celá pláň je složená z černého kamení.
„Ve slezskoostravském kostele vyzváněli právě poledne. Tovaryš proto rozdělal na poli malý oheň a přistavil k němu několik vykopaných černých kamenů, aby si na nich mohli ohřát oběd. Ale více se podivili. Černé kameny od ohně chytily a hořely ještě i tehdy, když dávno dříví pohořelo,“ povídá Chodura.
Ve stejném údolí pak o třináct let později po Keltičkově objevu mlynář Jan Augustin oficiálně ohlásil, že v Burni nalezl uhlí. Nález ověřil kutnohorský šichtmistr Johann Anton Alis. Díky Augustinu se daly věci rychleji do pohybu.
„V červnu 1767 vyslal baron Arnošt Locella šichtmistra Johanna Jakuba Lutze s horníky do těšínské části Slezska, aby pátrali po nerostech. A ti 9. června 1767 hlásili, že v Burni našli výchoz uhelné sloje o půlmetrové mocnosti, která se táhla směrem k Jaklovci,“ říká Šeruda.
Druhý nález uhlí na Ostravsku v roce 1780 zviditelnil Landek na Hlučínském panství, které tehdy patřilo ještě k Prusku.

Uhlobaron Wilczek

Dlouho se nenašel nikdo, kdo by těžbu v Polské Ostravě zahájil. Poptávka po uhlí byla tak nízká, že se jeho těžba jednoduše nevyplatila. Uhlím se topilo pouze v císařských věznicích a používalo ho jen několik kovářů v okolí.
„Teprve roku 1787 zahájili Wilczkové těžbu ve slojích Josefi, Korunního prince, Františka a v dalších třech nepojmenovaných. Hornická činnost se soustředila v Burni v Adámkově údolí, v lokalitě U křivé březy a v lesíku Obora na Bunčáku,“ uvádí Šeruda.
Těžba však z počátku jen živořila. V letech 1790–1794 se v průměru vytěžilo jen osm set tun uhlí ročně. V roce 1802 vykazovala těžba již 1 200 tun. V letech 1812–1822 pak dosahovala těžba postupně ročního průměru 2 800 tun.
V té době se Ostrava stala už definitivně černou. Paradoxně jí tento přívlastek před zbytkem republiky nesmyl ani fakt, že se v Ostravě už mnoho let uhlí netěží.