Objevil neznámý sever. A vydal knížku
Kdyby se děj některého z románů spisovatele Browna odehrával v Čechách, musel by si Američan přečíst jednu z posledních knih Václava Vokolka.
Spisovatel z Děčína už několik let mapuje Česko jako zemi posvátných symbolů. Třetí díl knižní série Neznámé Čechy je věnovaný severním Čechám.
Václav Vokolek žije v Mělníce, vydává ročně tři knihy a těší se z narození dcerky Žofie.
Řekněte alespoň tři místa, která na vás zapůsobila nejsilněji?
Takových míst byla možná většina. Ale nejvíce mě lákala ta zapomenutá. Třeba ústecká Mariánská skála pro její až neuvěřitelnou pověst. Dále židovský hřbitov v Roudnici, má silnou atmosféru i dějiny. Anebo děčínský Kvaderberk, který je prokazatelně pravěkou posvátnou horou.
Kam zavedete čtenáře příště?/
Mým příštím cílem budou jihovýchodní Čechy. Už je píšu a brzo začneme s fotografy vyjíždět do terénu, do známých i pro mne neznámých míst, o kterých vím pouze z literatury. To je nejkrásnější část práce. Objevování. Překvapení. Ale i zklamání.
Co bylo podnětem, díky kterému jste začal psát tuto knižní sérii?
Hlavním podnětem byl obdiv a nesouhlas. Obdivoval jsem mnohasvazkové dílo arcibiskupa Podlahy „Posvátná místa v Čechách“. Ta se ale týkají pouze katolických míst. S tím jsem nemohl souhlasit a v každém svazku představuji také místa pravěká, pohanská nebo protestantská. Zvláštní pozornost věnuji těm židovským. To vše neodmyslitelně patří do našich duchovních dějin.
Pracujete v současné době i na jiných knihách?
Současné psaní několika knih je mou pracovní metodou. Říkám tomu odpočívání prací. Ale raději to vysvětlím. Po mnoha úmorných dnech na Posvátných místech sednu a pokračuji v rozepsané dětské knížce. Najednou jsem zcela uvolněný a únava se ztratí. Do toho si vložím pár básní. A nějak mezi tím udělám rozhlasový pořad.
Takže letos píšu básnickou sbírku Očarovaný les, dokončuji dětskou knížku o čertech a už několik let pracuji na pokračování mého románu Cesta do pekel.
Kdy jste začal s psaním?
To bylo někdy počátkem sedmdesátých let. Bylo mi nějakých pětadvacet. Považoval jsem se za výtvarníka, ale psaní bylo pro mě jakousi samozřejmostí. Vždyť jsem žil po boku otce, který denně seděl nad psacím strojem, obklopen hlavně knihami. Ale do roku 1989 jsem nepublikoval. Ani řádek, to hlavně proto, že můj otec publikovat nemohl.
Takže tatínek byl vaší inspirací?
Otec mě inspiroval mnohým. Hlavně asi tím, že spisovatel se musí zabývat jen vážnými a hlubokými věcmi. Dokonce i když pomýšlí na humoristickou knihu. V neskonale povrchní době, dokonce horší než té minulé, není vážné slovo přijímané, ale má nesmírnou cenu.
Letos vyjde rozsáhlá kniha pod názvem Jméno Vokolek. V ní se lidé dočtou třeba to, že velkým básníkem byl i otcův bratr Vojmír.
Máte záliby nebo koníčky? Není těžké si vás představit s dýmkou a sklenkou dobré whisky.
Koníčků jsem byl naštěstí ušetřený. I v dalším asi zklamu. Dýmku nekouřím, povolené neřesti mě míjejí, na kytaru nebrnkám. Mou skutečnou neřestí jsou knihy, mám jich tisíce. A hudba. Denně ji poslouchám a závidím jí její absolutnost, tedy to, co psaním vyjádřit nelze.
