Obsluhoval jsem Václava Klause

Čím se může pochlubit číšník, který v oblibě překonal kolegy ze Strakonic a Písku? Třeba tím, že se do jeho restaurace lidé vracejí.
„Hostům se nikdy nemstím,“ říká sedmadvacetiletý vyučený číšník Jaromír Dražný z volyňské restaurace U Radnice.

Prožíval jste soutěž v klidu, nebo jste si okusoval nervozitou nehty, když jste na internetu sledoval, jak stoupáte výš?

Do každé soutěže člověk jde kvůli vítězství, a tak jsem její průběh sledoval. Přihlásila mě přítelkyně a švagrová. Obě jsou soutěživé typy a rozhlásily to mezi naše známé. Nervozita byla, ale taková ta zdravá. Vítězství mě pochopitelně mile překvapilo.

Jste vyučený číšník, nebo jste se k profesi dostal oklikou?

Jsem vyučený číšník a dělal jsem si i barmanský kurs.

Máte nějaké profesní krédo?

Být nejlepší a později si zařídit svou vlastní restauraci v moderním stylu, ale se staročeskými jídly.

Žijete a pracujete v malém městě, stačí vám Volyně ke štěstí?

Určitě, jsem tu rád. Volyní projíždí hodně turistů a cizinců na Šumavu, ke hranicím. Mám možnost si procvičovat němčinu i angličtinu. Přísun hostů máme i díky dost navštěvovaným nedalekým Hošticím. Staví se tu i někteří pražští herci a zpěváci. Třeba Jiří Lábus.

Myslíte, že Volyně je dostatečně známé město?

Ještě trochu víc reklamy a propagace by městu neškodilo.

Měřítkem spokojenosti by mělo být, že se k vám hosté vracejí.

Vracejí se, to mohu potvrdit.

Jako číšník určitě porovnáváte úroveň pohostinství i jinde. Zdá se vám dobrá?

Záleží, jak kde. Já si restauraci vybírám podle vzhledu a podle toho, jak mě číšník osloví. Nelíbí se mi non-stop bary. K číšníkům bych řekl, že by mohli být upravenější, hosté zase trpělivější.

Je dvacet let po revoluci, jsou naše restaurace srovnatelné s cizinou?

Řekl bych, že s cizinou úroveň v našich podnicích pořád nejde srovnat. Jak ve vzhledu, tak v sortimentu a kvalitě jídel nebo chování některých číšníků. I když si myslím, že někteří čeští hosté také zrovna nejsou jedničkoví.

Jak to myslíte?

Asi tak, že postupem let jsou poněkud drzejší.

Dávají hosté spropitné?

Nejčastěji nechávají tak kolem desetikoruny.

Jaký jste dostal největší tuzér?

Největší byla loni tisícovka. Dala mi ji žena, která platila útratu za větší skupinu lidí. Bylo to při nějaké městské slavnosti.

Můžete se pochlubit nějakým nejzajímavějším zážitkem?

Pro mě to byl určitě ten, když jsem obsluhoval Václava Klause. Bylo to v době, kdy ještě nebyl naším prezidentem a do Volyně přijel na nějakou akci ODS.

Pamatujete si, co si objednal?

Dával si kachnu. Když dojedl, nechal pozdravovat v kuchyni a vzkázal, že byla moc dobrá.

Jaké jídlo máte rád vy?

Nejvíc francouzské brambory a pak tradiční česká jídla. Svíčkovou a podobně.

Když porovnáte vaše začátky se současností, co vám po vyučení „za boha“ nešlo?

Naučit jde po čase všechno. To, co mi ale dalo největší fušku, bylo asi udělat pořádnou pěnu na kávě latté. Ale teď už to s přehledem umím.

Co je naopak vaše největší frajeřina?

Třeba to, že mám v oku míru na nalití malého i velkého štamprlete a nemusím k tomu mít rysku. Nebo že si pamatuju hodně objednávek bez toho, abych si je psal nebo abych se spletl.

Polil jste někdy hosta polévkou nebo omáčkou?

Ano, občas se mi to stane. Polil jsem hosty například pivem, kávou i limonádou. Okamžitě jsem to dal do pořádku a omluvil se. Většinou to vzali sportovně.

Stane se vám, že někdy s něčím v ruce zakopnete?

Zrovna dneska jsem zakopl, ale naštěstí jsem nic v rukou nenesl.

Chodívají do vaší restaurace slušní hosté?

Většinou ano, i když mě jednou napadl opilý muž, kterému jsem před uzavírací dobou odmítl nalít.

A jak to dopadlo?

Někdo z hostů přivolal policisty, ale mezitím než přijeli, tak chlap utekl. Víckrát už jsem ho neviděl.

Když dojde k nějakému konfliktu s hostem, pomstíte se mu?

Ne, to se nedělá. Hostům se nikdy nemstím. Možná, že i tohle je moje krédo.