Ochutnávka, na kterou se nezapomíná
Vymýšlet nové chutě piv musí být zábava, pro někoho to může být povolání snů. Podle mého spíš adrenalinový sport. Tolik snažení a výsledek ve hvězdách. Pro mě by bylo příjemnější, být ochutnavačem takových novotin. Bez ohledu na to, zda pokrmů nebo pití. Přitom bych nechtěla být zařazována do skupiny jakýchsi gurmánských znalců, kteří oceňují na jídle a pití nejrůznější aspekty. Nejjednodušším kritériem je přece, zda mi to chutná nebo ne.
Když při rozhovoru Boris Rajdl zavzpomínal, jak si nedávno skvěle pochutnal při gurmánských hodech kdesi v Rakousku, přivíral slastně oči, když se rozpomínal, jaké že ingredience vychvalovaná krémová polévka měla. Neváhal kvůli tomu požádat o radu na telefonu.
Mně se hned vybavily vzpomínky na ochutnávku delikates, které přijel do Prahy vařit jistý francouzský kuchař. Pyšnil se tím, že jeho restaurace se blýskala oceněním tří michelinských hvězdiček.
Připravil sedm chodů a já si u každého říkala, že už nic lepšího nemůžu nikdy ochutnat. Čím víc se blížil závěr debužírování, tím víc jsem se těšila na sladkou tečku. Místo ní přede mnou přistál na stole pohár se ztraceným vejcem, zalitý vyuzenou smetanou, posypanou nastrouhanými lanýži, pro které kuchař neváhal ráno poslat letadlo. Popis určitě nezní tak luxusně, jak si moje chuťové pohárky smlsly. Nechtěla jsem uvěřit, že mě dokáže nadchnout na závěr hostiny něco jiného než sladký desert. Proto jsem zcela chápala, když se se stejným ohromením rozpovídal milovník piva Rajdl o horkých šátečkách plněných zmrzlinou.
Proto bych všem přála, aby si letos našli také nějaký kulinářský zážitek, na který budou dlouho vzpomínat stejně jako já i Boris Rajdl.
