Od obrázkové knížky na plátna kin. Modrý tygr se zjevil u bufetu

Stalo se jí přesně to, co Johance ve filmu Modrý tygr. Zvíře, které vymyslela, ožilo a vydalo se na svou vlastní cestu. Vyšlo z hlubin její fantazie a vstoupilo nejdřív do knihy a teď i do kin. „Původně jsem příběh o modrém tygrovi psala jako malou obrazovou knížku pro děti a vůbec mě nenapadlo, kam až se příběh rozvine,“ říká autorka knihy i scénáře a maminka šesti dětí Tereza Horváthová z Tábora.

Tygr je vaše oblíbené zvíře?

Nějak se mi zjevil. Jednou jsem ho uviděla u bufetu U Černého lva na pražském Karlově náměstí. Šel podél zdi a nikdo si ho nevšímal, všichni někam spěchali. S tou představou jsem začala psát. Zpětně jsem v té zvířecí postavě našla i paralelu s knihou Williama Saroyana Tracyho tygr nebo se Smutným tygrem Aloise Mikulky. Tygr je mystické zvíře, působí tajuplně a v mém příběhu čtenář vlastně neví, jestli je to skutečný tygr, magický přízrak, sen, nebo sama Johanka…

Johanka si tygra vymyslí a namaluje. Jak moc Johanka představuje vás osobně?

Mám s ní hodně společného, taky jsem pro ostatní děti byla asi dost divná. Bavilo mě jen číst, do školy jsem chodila nerada.

To je z filmu poznat. Facka od školnice, kapka krve a tygr přichází na pomoc.

V jedné kritice jsem četla, že facka, kterou školnice vrazí Johance, až jí ukápne krev, je přehnaná. Že do filmu pro děti nepatří. Přitom v současných rodinných filmech se plazí hororové přízraky a monstra, děti bojují na život a na smrt s ďábly a psychopaty toužícími po moci. Tu facku jsem od školnice, která mívala na hlavě naondulované vlny, skutečně dostala. Tak jsem jí teď posadila na hlavu turban a konečně se s ní vyrovnala.

Má reálný předobraz ještě něco dalšího?

Botanická zahrada, která je dosud v Bratislavě. Bydlel v ní náš kamarád s dědečkem a maminkou, ale když se nad zahradou rozhodli stavět obrovskou dálnici, vystěhovali je. Mám moc ráda botanické zahrady, bohužel jsem dost špatná zahradnice. Můj děda se ale v zemi rýpal rád, takže v zahradníku Kytkovi je asi i kus z něho.

Knihu Modrý tygr, kterou jste napsala a roku 2005 za ni dostala ocenění Zlatá stuha, ilustroval váš manžel Juraj Horváth. Pak jste se stala spoluscenáristkou filmu a on jeho výtvarníkem.

Na scénáři jsem skoro od začátku pracovala s Petrem Oukropcem. On hlídal strukturu příběhu, já spíš dialogy. Už po první verzi scénáře jsem tušila, že bude film vystavěný jinak než knížka. Nelpěla jsem na svém příběhu, spíš jsem byla zvědavá, co se z něj vyvine. Kam nás ten nový příběh zavede. A ještě zvědavější, co se s tím celým stane na plátně.

Co vás překvapilo?

Asi nejvíc to, kolik natočených scén se do filmu nakonec nedostalo. Na papíře vypadaly hezky a vtipně, ale nefungovaly ve výsledném celku. Byly moc literární.

Jak velké děti si vaše kino nejlépe užijí?

Film je nejvhodnější pro ty, které už umějí číst. Tedy zhruba od šesti do deseti let. Ale máme i moc hezké ohlasy od dospělých.

Radíte lidem nejdřív si přečíst knížku a teprve pak jít na film?

Na knížkách mám ráda tu neomezenou fantazii. Čtenář si může postavy i prostředí představovat po svém. Pro toho, kdo nejdřív uvidí film, už bude Johanka vypadat vždy tak, jak ji zná z filmu.

Co jste četla v dětství nejraději?

Všechno, co mi přišlo pod ruku. Milovala jsem Astrid Lindgrenovou, která je spolu s Tove Janssonovou, autorkou Mumínků, dosud mým absolutním literárním vzorem. Později hlavně dobrodružné romány, mayovky, ransomky, foglarovky, verneovky, kodovky. Měla jsem ráda i povinnou literaturu, Babičku jsem přečetla snad třináctkrát. Vyrůstala jsem v podnětném intelektuálním prostředí, tatínek byl divadelní a literární kritik a maminka překladatelka. Když mi bylo asi čtrnáct, dal mi táta přečíst Dostojevského Zločin a trest. Tak jsem ho četla paralelně s Vinnetouem.

Máte šest dětí, nejstaršímu je čtrnáct a nejmladší téměř dva roky. Čtete jim před spaním?

Pořád. Máme takzvané nadknížky, což jsou třeba Mumínci, jejichž příběhy zabírají na všechny děti bez rozdílu věku. Čtyři z našich dětí už chodí do školy, takže čtou těm mladším. Čtení před spaním považuji za tu nejhezčí společnou chvíli pro rodiče a děti, nejbližší setkání. Společné poslouchání příběhů patří odedávna k základům civilizace. Teď, když děti spíš pasivně konzumují, je tahle úžasná společná chvíle v ohrožení.

Máte nějaký nápad, jak se bránit pasivnímu konzumu?

Tvořivostí, hrou a sněním. Mám radost, že k tomu vybízí i film Modrý tygr. Dnes ale dost dětí tráví svůj volný čas tím, že je rodiče převádějí z jednoho kroužku na druhý. I naše děti mají moc kroužků. Někdy jsou z toho unavené.

Ale kroužky jsou přece právě od toho, aby v nich děti rozvíjely své schopnosti.

Ano, ale nesmí jich být moc. Kroužky jsou předvymyšlené a mám obavu, že když dětem touto formou cestu vyhladíme, vyroste generace zcela nepřipravená na život. Je důležité dám jim prostor na hraní, neomezovat je. Samozřejmě nad nimi bdít, to je jasné, ale vést je k tomu, aby si dokázaly hrát samy a podnikaly něco, co vzešlo z nich. Je velká chyba dát jim pocit, že každou minutu musí zaplnit něčím takzvaně užitečným.

Jak to myslíte?

Věřím, že je spousta úžasných kroužků, ale občas si říkám, jestli děti někde v jihoamerickém slumu nemají lepší dětství než ty naše, když jim ho tak striktně organizujeme. Je důležité děti vzdělat, ale zároveň musí zažít volnost, aby měly chvíli čas i na sebe, protože dětství trvá jenom chvíli a najednou jsou dospělé. Nezažívat jen organizované zážitky, ale normálně lítat v lese, na loukách, brodit se ve sněhu.

Teď se ale rodiče o potomky mnohem víc bojí. Až si říkám, jak jsem to své dětství vlastně přežila bez všech těch očkování, helmy na hlavě a mobilu.

Taky nechápu, že jsem přežila nástrahy dětství. Bydlela jsem v Praze na Vinohradech. Když jsem přišla domů, hodila jsem tašku na zem a běžela ven a často jsem tam byla až do večera. Lítali jsme po parcích, dvorech a domech. Na táborech jsme podnikali dvoudenní výpravy. Bylo nám dvanáct třináct, každá z nás měla na starosti šest holek od sedmi do dvanácti let. Spaly jsme v lese, koupaly se v bahňácích, prosily o pomoc cizí lidi. Pořád věřím, že zlých lidí je na světě stejně málo jako dřív, jenže žijeme v mediální době, a tak se o děti šíleně bojíme. U nás na sady dnes už děti samy nechodí, vidím je tam buď s doprovodem rodičů, nebo s družinou. Samotné málokdy. Kdo by tam taky chodil, když nikoho nepotká. Většina sedí u počítačů nebo je na kroužku.

A vy je tam pustíte?

Posílám je tam, nutím je, aby chodily ven. Musí jít aspoň dvě, ale ano, pouštím je do parku bez doprovodu.

Vždycky jste si přála tak početnou rodinu?

Když mi bylo asi pět a ptali se mě, co budu dělat, až budu velká, řekla jsem, že buď doktorku, nebo maminku. Byl to přirozený vývoj, potkali jsme se s mým mužem ve správný čas na správném místě. Kvůli rodině jsme se z Prahy přestěhovali do Tábora. Je to tu pro velkou rodinu lepší na život.

Jak vznikl před patnácti lety nápad založit vydavatelství Baobab?

Můj muž studoval ilustraci v ateliéru Jiřího Šalamouna a vždycky chtěl dělat celé knihy od grafiky po ilustrace sám. Studovala jsem francouzskou literaturu a uměla jen to čtení. Shodou okolností se nám nejdřív dostaly do rukou texty pro děti. To už jsme měli malého Josífka a cítili, že na pultech nejsou ty knihy, které bychom mu chtěli číst. Před osmi lety jsme začali jezdit na knižní veletrhy ve Francii a Itálii a viděli jsme, že naši autoři a naše knihy obstojí ve srovnání s tím, co se děje v Evropě, že je tam pro ně místo. Od té doby už není Baobab jen náš koníček.

Na co se zaměřujete?

Pracuji s texty, Juraj s ilustrací. Hledáme hravé, svébytné, jazykově a obrazově vyzrálé autorské osobnosti. Vydáváme současné české texty, ale i zajímavé překlady a vracíme se k velkým osobnostem české a světové ilustrace dvacátého století. Nedávno jsme díky mé sestře nakladatelství propojili i s malou galerií a knihkupectvím v Táboře. Právě tu máme výstavu kreseb legendy dětské autorské knihy Daisy Mrázkové. Je v pořadí dvacátá.

Sama jste autorkou čtyř knížek. Jak to stíháte s tak velkou rodinou?

I teď při práci na scénáři jsem si ověřila, že nemůžu jen tak čekat na inspiraci, pro mě je rozhodujícím impulzem, když mám na chvíli hlídání pro děti. Čas na psaní si kradu po chvilkách. Moje texty jsou takové sběrné suroviny.