Od osmi let věděl, že bude architektem | E15.cz

Od osmi let věděl, že bude architektem

Seriál Sedmičky Generace 77 představuje zlínského architekta Pavla Míčka.

Když byl Pavel Míček malý, hodně rád si kreslil svůj svět. Tahle zálibu mu zůstala. Ale ten svět okolo sebe už nejen kreslí, už ho i utváří. Architekt Míček je spolu s Pavlem Mudříkem autorem rekonstrukce funkcionalistické Královy vily v Čepkově nebo přeměny třiadvacáté budovy Svitu na Podnikatelské inovační centrum.

Před třemi roky za to oba autoři získali Cenu Grand Prix za Stavbu roku 2006 Zlínského kraje a navíc čestné uznání od Obce architektů a České komory architektů. Jaká je Míčkova architektonická kariéra, líčí další díl seriálu Sedmičky o úspěšných lidech narozených v roce 1977.

„Jako dítěti mně vyhovovalo sedět u stolu a malovat si. Byl jsem hodně nesmělý, a tak jsem si svět venku za oknem raději kreslil,“ vzpomíná Míček.
Nikdy nechodil do žádného výtvarného kroužku. Bavilo ho dělat věci po svém. Nekreslil to, co bylo vidět. Mnohem víc ho bavilo přemýšlet nad tím, co je, nebo co by mohlo být ukryté, pod povrchem.

„Díval jsem se na kopec, pak jsem ho nakreslil v řezu a uvnitř jsem si vymyslel podzemní město. Nedávno jsem se na ty obrázky díval a například u auta, které jsem také takto rozřezal, jsem se docela trefil,“ říká s úsměvem architekt.

Osmiletý architekt

Už tehdy ho bavilo konstruovat věci. „Když mi bylo tak sedm nebo osm, maminka psala něco na psacím stroji, na chvíli odběhla a já, ačkoliv jsem znal jen pár písmen, jsem na tom stroji napsal: architekt pavel míček…,“ dodává Míček. A jeho budoucnost byla jasná.

Vystudoval stavební průmyslovku ve Zlíně a brněnskou fakultu architektury. „První dva roky po vysoké škole jsem neustále přemýšlel o studiu architektury nebo práci v zahraničí, ve Švýcarsku, Španělsku či Portugalsku. Tam se architektuře daří. Určitě jsem nechtěl zůstat v Brně ani v Praze, což byla naše jediná centra architektonického dění,“ říká Míček.

Mezi tím ale získal první zakázky. „Pohltilo mě to natolik, že jsem se rozhodl zůstat ve Zlíně. Dnes tohoto rozhodnutí nelituji. Prostě mám toto město rád,“ shrnuje architekt.
Zlín je podle něj neobyčejně zajímavé místo. „Když se budete trochu zajímat o architekturu, tak si uvědomíte, že žijete ve městě, které je naprostý unikát. Vize města podle funkcionalistických zásad byla ve třicátých letech minulého století hodně aktuální, ale nikde na světě se ji nepodařilo uskutečnit jako celek. Jenom ve Zlíně. Je pro mne smutné, že si to uvědomuje tak málo lidí,“ podotýká Míček.

Za velkou výzvu nejen pro architekty považuje proměnu bývalého továrního areálu Svitu. Kromě opravy budovy 23 navrhl s kolegou Pavlem Chládkem přeměnu vstupní části továrny a její propojení s centrem města, to vše ale zatím zůstalo jen na papíře.

„Bývalé Baťovy závody jsou jádrem Zlína, bez těchto budov by toto město nikdy nevzniklo. Mělo by se proto stát skutečným centrem města. Navštívil jsem mnoho podobných míst v Evropě, například švýcarský Winterthur, německý Duisburg či londýnské doky, které žijí a těží z původní energie těchto výrobních prostor. Ve Zlíně se to bohužel neděje,“ posteskl si mladý architekt.

Návrh klientovi vždy předává až v okamžiku, kdy je s ním spokojený ne zákazník, ale sám Míček. Některých svých staveb si i proto velmi váží. „Výjimečný vztah mám k rodinnému domu v Uherském Hradišti-Mařaticích, protože byl první a hned bez kompromisů. Velmi rád mám také dům v Lazech. Nejnáročnější stavbou byla rekonstrukce třiadvacáté budovy, tam má každý sloup svůj vlastní příběh,“ podotýká architekt.

Místa, kde žijeme

Vydavatel knih o architektuře Pavel Jungmann považuje Míčka za velkou naději zlínské architektury. „Jeho práce mají osobitý výraz, má přehled, je sečtělý a scestovalý,“ říká Jungmann. Před dvěma lety Míček navrhl vzhled jeho knihkupectví v nákupním centru Zlaté jablko.

„Líbí se mi, že na rozdíl o některých jiných architektů nikdy nevezme třeba dvacet zakázek najednou. Věnuje se jen jedné a promýšlí ji do naprostých detailů. V tomto směru je výjimečný. Člověk s ním ale musí být naladěný na stejnou notu, protože v architektuře nerad přistupuje ke kompromisům a prosazuje svou představu. Drží se stylové čistoty, svého výrazu,“ dodává Jungmann.

Podle Míčka si lidé málo uvědomují, jak moc architektura ovlivňuje jejich každodenní život. Vytváří místa, kde bydlí, pracují, nakupují, studují, odpočívají. I proto se dal s přáteli dohromady ve sdružení aArchitektura.

„Naším cílem je seznamovat veřejnost s tématem architektury a umění ve vztahu ke společnému prostoru. Přednáškami, diskusemi a vydáváním knih chceme vzbudit zájem lidí o veřejný prostor, aby si uvědomili důležitost jeho kvality v každodenním životě,“ upozorňuje Míček.

 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!