Od života na ulici zachránil muže azylový dům

Že „pod mostem“ může skončit jenom úplný povaleč? Falešná představa, stát se to může leckomu. Pětapadesátiletý František N. má vysokou školu a pracoval léta jako agronom nebo likvidátor škod v pojišťovně. Když zanikla, živil se námezdní prací. Pak stačilo málo – rozchod s partnerkou, které patří dům, v němž bydleli – a skončil na dlažbě.

„Dodnes nevím, proč mne družka vyhodila z domu. Důvod mi neřekla. Spal jsem nějakou dobu u nádraží s bezdomovci. To je škola života, potkáte lidi s hodně zajímavými osudy,“ vypráví František,
který v Azylovém domu pro muže v jihlavské Čajkovského ulici žije už přes půl roku.

Dobrá adresa

František prožil většinu života na Třebíčsku. „Na třebíčské radnici jsem teď přihlášený k trvalému pobytu – mám tam takovou pohovku ve starostově pracovně. Bohužel ji sdílím s desítkami dalších lidí,“ žertuje muž.

Azylový dům v Jihlavě mu doporučil kamarád. Tady František dostal šanci na nový start. „Hledám si práci, i když v mém věku to není snadné. Také uklízíme jihlavské parky, Heulos nebo hradební parkán.
Za to dostáváme stravenky,“ popisuje František. Nemůže si vynachválit zaměstnance azylového
domu. „Nikde jsem nezažil tak vstřícný přístup. Vládne tu demokracie a s těmi lidmi se dá dobře popovídat. To není všude, já můžu srovnávat,“ upozorňuje František.

Číšníka ničila droga

Druhým obyvatelem azylového domu, který se rozhodl promluvit o svém osudu, je třicátník Filip F.
V jeho příběhu hrál hlavní zápornou roli pervitin. Těžko se tomu věří, Filip na pohled působí spíše jako
domácí kutil, jenž rád jezdí na chatu a stará se o zahradu, než jako bývalý narkoman.

Filip pracoval jako číšník. Pervitin poprvé vyzkoušel jen pro odreagování, čtyři a půl roku jej šňupal a relativně normálně s tím dokázal žít. „Pak jsem přešel k jehle, a to už šlo rychle. Během půl roku jsem
byl na dně,“ popisuje. Léčil se, ale znovu začal brát. Droga mu zničila manželství a přišel o práci.

„Zvláštní bylo, že jsem sice bral pervitin, ale mezi feťáky nezapadl. Nebyl jsem ochotný krást, jako to
dělají oni. Kvůli tomu jsem skončil sám a bez peněz,“ uvažuje Filip.

Ze závislosti se nakonec dokázal vymanit a podle svých slov už pět nebo šest let drogu nevzal. „Sháním teď intenzivně práci, dělat budu cokoli, co se najde. Hodně pomáhá, že mohu být v azylovém domě. Kdo totiž nemá kde bydlet a nemůže si ani vyprat oblečení, ten zaměstnání nenajde,“
říká muž a dodává, že jeho hlavním přáním je žít znova běžný život.

Byl to vykřičený dům

V domě, kde azylový dům sídlí, býval podle historických záznamů kdysi nevěstinec. Dnešní obyvatelé z toho mají legraci. Podmínkou, aby tu mohli být ubytování, je dodržovat pravidla, denní režim, v domě nepít… Představa, že zrovna v těchto prostorách se hýřilo, proto dnes vyvolává úsměv. Dvě desítky klientů spolu údajně vycházejí až na ojedinělé třenice dobře. „A čím se bavíme? Skvělé je, když je
v Jihlavě nějaká akce zadarmo. Musíme obracet každou korunu… Výborná věc je třeba na
podzim Festival dokumentárních filmů. Když se promítaly filmy na stěnu Prioru, chodilo se nás dívat hodně,“ vzpomíná František.