Oholí jí mzdu. Přesto dál zůstává
Přesto je Ojuná (celé jméno nechtěla kvůli možným problémům sdělit) ráda, že může v Čechách pracovat. Přišla sem před pěti lety s manželem a malou dcerou. „Nechtěla jsem jít jinam. Známí mi Česko doporučovali, že je to klidná země,“ říká asi čtyřicetiletá žena.
A začátky v Podbořanech v Ústeckém kraji si nemůže vynachválit. Zaměstnaná byla přímo u jedné z firem, kde šila potahy do aut, personálku nepotřebovala. Byla v práci osm hodin, pět dní v týdnu a vydělala si ještě víc než dnes. Agentura ji totiž obírá o podstatnou část mzdy. Na začátku roku byla jednou z obětí ekonomické krize a musela hledat živobytí jinde.
Našla ho u jedné z firem na Borských polích. V práci je minimálně dvanáct hodin denně a často zde bývá i v sobotu. Za to si domů odnese zhruba jedenáct tisíc korun. Manžel teď o práci přišel, tak domácnost táhne z jednoho platu Ojuná. Za byt 1+1 na Doubravce dá ale skoro devět tisíc korun. „Snad manžel brzy sežene práci,“ přeje si. O volném čase u ní nemůže být řeč. Když přijde domů postará se o dceru a je ráda, že se vyspí. Malá se naštěstí učí dobře a s plzeňskými dětmi si rozumí.
„Chodí do tanečního kroužku, má zájem o kulturu. Doufám, že budeme mít peníze, aby mohla jít studovat na střední a vysokou školu,“ přeje si Ojuná, která nikdy nepřemýšlela o návratu do Mongolska. „Čechy jsou mnohem vyspělejší. Mám se tu lépe, než doma,“ říká. Rasové útoky nikdo z rodiny nepocítil. V práci ani ve škole. „Myslím, že Češi rasisti nejsou,“ uzavírá.
