Okénko Jany Plodkové: Výchova dětí v Čechách
Můj první tábor byl čistej marast. Jela se mnou starší sestra. Chudák. Osud starších sourozenců. Ale ona to udělala chytře. Jakmile jsme nasedly do autobusu, zamávaly rodičům, já pomalu vytahovala řízek po takřka snědené snídani, zřekla se mě.
Zřekla se našeho sesterského pouta. A mě přešla chuť na řízek. Šoupli mě na pokoj se staršíma holkama.
Spala jsem dole, nade mnou jedna z těch důr. Se mnou spal i nafukovací králík. A šikana mohla začít. Ráno jsem vstala, šla jako velká šestiletá holka sama do koupelny vykonat hygienu.
Vrátím se na pokoj a dívám se na králíka, že je nějakej divnej. Měl utrhnutej zadek. Byl nenapravitelně vyfouklej. Běžela jsem za sestrou, teda za holkou, co vypadala jako moje sestra.
A ona už na klíně měla jinou „sestru“. Mojí poslední záchranou byl dopis domů. Zněl: „Ahoj mamy a tati, pošlete balík! Jana“. Už tehdy jsem věděla, že ve stresu pomůže jen čokoláda.
Balík přišel poslední den před odjezdem. Což znamenalo po třinácti dnech. Každý den jsem posílala dopisy, kdy dorazí balík, že balík ještě nepřišel. A nic.
Když tedy konečně dorazil, slavila jsem vítězství a sestře nedala nic.
