Okurkové rozjímání

Psát v letošních červencových dnech o vedrech by bylo nošení dříví do lesa. Nebyl bych první ani poslední. Skuhral bych zbytečně nad rozlitým mlékem. Pařáky prostě k létu patří, stejně jako bouřky, komáři, klíšťata a rozkvetlá voda v přehradách. Psát v letošních červencových dnech o nové vládě by bylo házení perel sviním. Ačkoliv je pero silnější než meč, já se téhle bitvy účastnit nehodlám. Vítězství v bitvě psacích per bude stejně Pyrrhovo neboli draze zaplacené či bezcenné. A kdybych psal o vlezlém zvuku vuvuzel, to bych přišel s křížkem po funusu. Bzučení lesních včel vyrušených z klidného letního rozjímání mi však bude ještě dlouho připomínat onu sladkou dobu počátku letošního léta. Chybou lávky by bylo psát také o okurkách. Ačkoliv – dodnes jsem nepochopil, zda se při okurkové sezoně má psát o pěstování salátovek či o nakládání rychlokvašek. Tak jako tak mi připadá, že leckteré magazíny mají plánovanou okurkovou sezonu celoročně. Někde to mají v popisu práce – uznejte, že zahrádkářský žurnál se pěstováním tykví musí čas od času zabývat, jinak by jejich existence nebyla co k čemu. A tak si říkám: je léto, proč nechytat lelky? Pátrám v encyklopediích, abych vyzbrojen znalostmi chytl toho správného opeřence, leč dočítám se, že lelků ubývá. Aby mi nezbyly oči pro pláč, půjdu chytat alespoň bronz. Nejdřív si ale udělám okurkový salát.